ne06252017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality Zpravodajství Kdo bude dalším kandidátem?

Kdo bude dalším kandidátem?

Důvěřuj, ale prověřuj

Starým českým příslovím uvozuji toto krátké zamyšlení. Je v něm sice kus "echt české" skepse, ale ta je dána našimi dějinami, čili historickou zkušeností českého národa. Zkušeností, kterou máme se svým okolím i se sebou samými.

Odevšad se na nás křičí: "Věřte nám!" "Důvěřujte nám, myslíme to s Vámi dobře." Každá reklama je založena na tomto povyku a psychologickém nátlaku. Každý podvod je postaven na tomto základě. Je to univerzální zaklínadlo všech politiků, velkých mágů vzývajících sílu "velké důvěry" a tančících kultické tance kolem totemu voličské víry. Invokace víry je dokonce i na dolarové bankovce (byť je to víra v boha, ale nepraví se tam, co je to za boha - zda Mamon, nebo Baal). Naší důvěry se dožadují i novodobí kouzelnící - vědci, tito šamani materialistické vědy založené na klamu a podvodu - ať už tu běží o oklamaný omezený lidský rozum nebo úmyslný podvod vědců darebáků. Po naší důvěře se sápou novináři a mediální otroci vykonávající špinavou práci moderátorů a reportérů ve službách svých pánů rozvalených v křeslech kdesi v zákulisí...

A tak bychom mohli ještě pokračovat, ale bylo by to únavné a nezáživné. Neúprosné dožadování se naší víry a důvěry se stalo jednou z výrazných součástí toho, čemu v našem pravoslavném jazyku říkáme "světský duch". Světský duch je ve skutečnosti duchovním jedem, který umrtvuje duchovní život, tak nás to učí Bible i tradice svatých Otců. Je to opiát omamující lidské srdce, oslepující jeho duchovní zření. Světský duch je synonymem pro to, čemu se u nás v krátkosti říká prostě svět - v duchovním významu toho slova. Pán Ježíš říkal, že jeho království není ze světa a ani jeho učedníci nejsou ze světa (čteme o tom podrobně v pašijových čteních na velkopáteční jitřní), protože Spasitel je od světa oddělil. Jsou zrozeni z Boha, nejsou tedy už pouhými zrozenci z těla zplozenými z vášně muže a ženy. Nepatří světu, nejsou ze světa a svět je nenávidí, protože nejsou jeho. Kdyby byli ze světa, svět by je miloval, protože svět miluje to, co je jeho. Ale ti, kdo nejsou ze světa, jsou pronásledováni světem - jeho silami, mocnáři, politiky, médii... Toto pronásledování je znamením pravých učedníků. U nás se pravému křesťanství říká - mít pravoslavného ducha.

Jedním ze základních projevů myšlení toho, kdo má pravoslavného ducha, by tedy měla být opozice vůči světskému duchu. Čili - řečeno evangelijním jazykem - nebýt ze světa tohoto. Jiní by to možná nazvali biblicko-asketickým jazykem - být mrtvým pro svět.

Jak se to konkrétně projevuje? Myslím, že jedním ze základních projevů takového myšlení je nedůvěra vůči tomu, co je plně ponořeno do světského ducha či co mu vysloveně slouží. Nedůvěra vůči profesionální mocenské politice, vůči masmédiím apod.

Tato duchovně zdravá nedůvěra však předpokládá schopnost samostatně přemýšlet. Bůh člověka takovouto silou duše nadal, tak bychom ji měli používat a nedůvěřovat bez prověřování. Abychom si mohli učinit samostatný úsudek, potřebujeme argumenty. Proto ten, kdo se uchází o naši důvěru, ať je klade na stůl. A to argumenty ověřitelné a srozumitelné, aby bylo možno o nich vést rozhovor. Sokrates učil poznávat okolní svět metodou neustálého tázání - je to hledání pravdy skrze nekončící dialog.

----------------

Mám za to, že jedním z projevů infekce světským duchem je všude kolem nás přítomné monologické žádání o důvěru - bez dialogu. Jednou věcí je o důvěru se ucházet, argumentovat a vést dialog, a něco úplně jiného je dožadovat se slepé důvěry. O důvěru či o víru se totiž prostě nežádá. Nabídka: "Věř mi," se dává jako dar a druhá strana má možnost odpovědět svým darem - důvěrou.

Imperativně žádat udělení důvěry v sobě nese odstín psychického násilí a především - je to nedůstojné se takto důvěry dožadovat. Škemrá snad Bůh o naši víru? V Písmu svatém čteme sice o vybídnutí k víře: "Věřte evangeliu!" ale bývá to pravidelně nabídka: věř nebo nech. A jestli chceš věřit, tak se ptej a hledej odpovědi. Pán Ježíš víru nikomu nevnucoval. Naopak, nejprve zkoumal, zda je přítomna víra, a pak teprve pro toho, kdo už předem věřil, něco učinil. Nejdříve tudíž zapředl dialog a v tomto dialogu nechal člověka, aby se projevil. Všiml jsem si, že v tomto duchu hovoří i současní starci - nic nevnucují. Nabízejí: tady máš radu; nemusíš se jí řídit, ber nebo nech být.

----------------

Žijeme v době, pro kterou je typickým jevem pronikání světského ducha do naší církve. A tím se dostáváme k aktuálnímu tématu z našeho života, zvláště kauzy metropolity Kryštofa. Můj postoj v této kauze vyvěrá mj. z faktu, že byla vyvolána mediálně. Média jsou služebníky světského ducha a ničemu jinému neslouží. Proto si nezasluhují naši důvěru. Cokoliv rozpoutají, je od začátku až do konce a potažmo až do následků jen zlo. Každé dílo i kauza po celou dobu svého trvání na sobě nesou duchovní pečeť danou okolnostmi jejich vzniku. Když je kořen špatný, bude jedovatá celá bylina. A tím kořenem je zde mediální rozpoutání celé kauzy. Pro mne osobně je alarmující ta skutečnost, že naše církev už nemá tu sílu ani moudrost se od světského ducha ohradit. Nechápu, že synod nedokázal smést to, co předkládala média, se stolu, podpořit svou hlavu a nejvyššího představitele naší církve a zahájit své vlastní vyšetřování (které samozřejmě nemůže trvat pouhý týden).

A pak synod bombarduje církev žádostmi o důvěru: "Věřte nám, důvěřujte nám." Leč argumenty absentují. Ono by se rádo důvěřovalo, kdyby ten samý synod nejprve projevil svou "nesvětskost", jak to po pravých učednících žádá Pán Ježíš. Rádo by se důvěřovalo, kdyby později neschválil rytíře (řádu vedeného uniatským biskupem) jako kanonicky způsobilého být pražským arcibiskupem a posléze možná i metropolitou Pravoslavné církve nejen v českých zemích ale i na Slovensku. To se pak těžko důvěřuje...

A z výsledku hlasování sobotního eparchiálního shromáždění je zjevené, co si církev - kněží i věřící - ve své většině myslí o kandidátech, které jim synod navrhl. Teď všichni napjatě čekají, koho jim synod nabídne jako druhé menu. Bude to zase nějaký rytíř? Nebude to homosexuál či pedofil nebo agent? Má synod v záloze jako dalšího kandidáta zbožného člověka dobré pověsti a s nějakými významnými pastýřskými výsledky, jak se sluší na biskupského kandidáta? Takové otázky přece máme právo si klást. Posvátný synod by měl dobře vážit, koho pošle v pražské eparchii do druhé volby. Nebude-li to důstojný kandidát, mohl by tím synod už ztratit veškerou důvěru církve.

V praxi sice teď navrhuje dalšího kandidáta eparchiální rada, ale je pochopitelné, že zásadní a konečné slovo při obsazování biskupského stolce má vždy synod. To patří k jeho kanonické církevní správě. Ten tedy ponese odpovědnost.
Petice podepisovaná za návrat vladyky Kryštofa se možná zároveň stává nepřímo i peticí vyslovující nedůvěru krokům současného synodu. A tři tisíce podpisů je v našich miniaturních poměrech významný počet (je to např. více než počet všech aktivních pravoslavných Čechů a Moravanů - kdo pochybuje, ať si spočítá, kolik domorodců je v každou neděli ve všech našich chrámech dohromady). Pošlou-li biskupové do druhé volby rytíře nebo homosexuála, či jiného duchovního se skandální pověstí, hrozí nebezpečí, že věřící pak budou žádat už nejen návrat vladyky Kryštofa, ale i výměnu některých jiných členů synodu. Třeba i cestou jejich skandalizace (když jednou začne řádit světský duch v církvi, kde se to zastaví?). Jejich abdikace pak může být už jedinou cestou k obnovení důvěry církve vůči synodu a ke stabilizaci poměrů v místní církvi. Nikdo přece nechceme, aby to zašlo tak daleko.

Rádi bychom měli synod, jemuž bychom důvěřovali. Ať nám tedy ukáže vzor nesvětské cesty odpuštění, usmíření a vyhnání světského ducha ze synodní praxe.

Jer. Mgr. Jan Baudiš, 22. 5. 2013, www.ambon.or.cz