út08222017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality Zpravodajství Arcibiskup Simeon: Někteří kněží v pražské eparchii se snaží panovat za pomoci strachu. Vyzývá věřící. Bojujte za mravnost a věrnost Kristu „a před nepřáteli neutíkejte!"

Arcibiskup Simeon: Někteří kněží v pražské eparchii se snaží panovat za pomoci strachu. Vyzývá věřící. Bojujte za mravnost a věrnost Kristu „a před nepřáteli neutíkejte!"

Druhy-pastyrsky-list-arcibiskupa-Simeona-strana-1
Druhy-pastyrsky-list-arcibiskupa-Simeona-strana-2
Druhy-pastyrsky-list-arcibiskupa-Simeona-strana-3

SlMEON
(ThDr. Radivoj JakovIjevič)
ARCIBISKUP OLOMOUCKO-BRNĚNSKÉ PRAVOSLAVNÉ EPARCHIE
Masarykova 17, 779 00 OLOMOUC

Druhý pastýřský list metropolitního správce v českých zemích a na Slovensku, arcibiskupa olomoucko-brněnského Simeona o tom, jak do třiceti dnů lze zvolit pražského biskupa.

Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Před týdnem jsem vám napsal první pastýřský list o tom, proč byla neúspěšná volba pražského biskupa 19.10.2013. Podle mnohých ohlasů soudím, že jste mi porozuměli a většinou se mnou souhlasili. V závěru jsem připomněl svá slova z konce zmíněného eparchiálního shromáždění, že do 30 dnů lze svolat nové eparchiální shromáždění, které by už pražského biskupa zvolilo. Dokonce jsem ve svém listu slíbil, že bych se toho mohl ujmout, pokud by mi nebyly kladeny překážky, a zdůraznil jsem, že jde o klíčový moment, protože bez pražského biskupa nemůžeme volit metropolitu a krize by pokračovala.
V závěru jsem napsal, že jsem si jist, že by volba vyšla, pokud by se ustoupilo od snah ji zmanipulovat.

Když jsem říkal „do 30 dnů“, měl jsem na mysli jako den eparchiálního shromáždění sobotu 16. listopadu 2013. Zatím už polovina lhůty uplynulo, aniž by se projevily nějaké známky přípravy, a členové eparchiální rady, kteří se tohoto ústavního kroku domáhají, jsou vedením eparchie prý odmítáni. Proč? Je to strach ze zbytečných vydání a námahy, kdyby biskup zase zůstal nezvolen? Zraje snad snaha prosadit nezvolitelné kandidáty jiným způsobem? Myslím, že jsme zajedno v tom, že je nutno mít pražského biskupa co nejdříve a že by se jím měl stát ústavní cestou - volbou eparchiálním shromážděním, a samozřejmě, bez jakéhokoliv pokusu o manipulaci.

Eparchiální rada pražské eparchie se před 19. říjnem pečlivě zabývala shromažďováním kandidátů, shromáždila jich 12. Jsou to tato jména: 1. otec Rapcun, 2. biskup Jáchym, 3.arcibiskup Juraj, 4. arcibiskup Simeon, 5. arch. Marek Krupica, o. igumen Izajáš Slaninka, 7.igumen Onufrij, 8. monach Joanikij, 9.igumen Michal Dandár. 10. emeritní metropolita Kryštof, 11. profesor Georgios Kountouris, 12. otec Hadrava. Kandidáti 2.,5. a 7.kandidaturu odmítli, z dalších pak kandidátu č.10. posvátným synodem nebyla přiznána kanonická způsobilost již dříve a u kandidátů 1 .a 3. byla zpochybněna kanonická způsobilost na samém eparchiálním shromáždění. Přinejmenším však zbývajících šest může posloužit jako kandidáti pro příští eparchiální shromáždění. Je prvořadým úkolem eparchiální rady připravit životopisy zbylých kandidátů, případně dalších, kteří by byli dodatečně přihlášeni, a zaslat je členům posvátného synodu, aby rozhodli o jejich kanonické způsobilosti a své stanovisko písemně sdělili včas eparchiální radě. Na splnění tohoto úkolu členové eparchiální rady ani nepotřebují, aby byli svoláváni a zasedali. Mohou se o něj podělit mezi sebou, případně přizvat k němu další slušné lidi, kterým osud církve leží na srdci.

Pokud by životopisy kandidátů dostali předem všichni členové eparchiálního shromáždění, mohlo by být představování kandidátů na tomto shromáždění velmi krátké. Omezilo by se na odpovědi kandidátů na případné dotazy voličů. Představuji si, že sama volba by se konala tajným hlasováním ve více kolech. V prvním jednom nebo dvou kolech by se volilo mezi všemi kandidáty. Do dalšího kola, pokud by dosud žádný kandidát nezískal dvoutřetinovou většinu všech hlasů, by postoupila polovina kandidátů, ti s vyšším počtem hlasů. Pokud by ani z těch nikdo nezískal dvě třetiny hlasů následovalo by další kolo, kde by soutěžili již jen dva kandidáti, kteří získali nejvyšší počet hlasů. Pokud by v něm žádný nezískal dvě třetiny hlasů, toto kolo by se jednou nebo dvakrát opakovalo. Kdyby ani pak nikdo z obou nezískal dvě třetiny hlasů, bylo by přiznáno vítězství kandidátovi s prostou většinou, jako tomu bylo při volbě minulého pražského biskupa v Teplicích v roce 2000. Byl tehdy brán v úvahu neklid mezi věřícími, způsobený dlouhým bezvládím.
Eparchiální shromáždění pražské eparchie také volí pomocné biskupy své eparchie.
O tom, že početná a rozlehlá pražská eparchie by měla mít jednoho nebo dva pomocné biskupy, se již mnoho hovořilo při různých setkáních. Žádá si to stále větší účast biskupů na mezinárodních církevních i jiných schůzích. Ušetřilo by naší církvi čas, peníze a energii, kdyby se k tomuto účelu využilo stávajícího shromáždění a nesvolávalo se nové. Za kandidáty by posloužili zbylí kandidáti, kteří neuspěli ve volbě za pražského biskupa. Zde upozorňuji, že bratr Kountouris byl už zvolen pomocným biskupem pražské eparchie (biskupem Žateckým) v roce 1995 a stačilo ho jen vysvětit, ale zasáhly zde tehdy politické vlivy. Pokud by nebyl zvolen pražským biskupem, mohl by přijmout příslušná svěcení a ujmout se úřadu jako pomocný biskup pražské eparchie.

Nakonec se ještě vracím k bodu, který v srdcích některých našich věřících vzbudil rozpaky. Mám na mysli přítomnost a projev pařížského metropolity Emanuele z cařihradského patriarchátu na eparchiálním shromáždění v Praze 19.11.2013. Zdálo se jim nemístné, aby představitel jiné autokefální církve zasahoval, byť jen slovy, do vnitřních záležitostí naší církve. Tyto rozpaky pramení z nedostatečné znalosti struktury pravoslavné církve a jejího vnitřního propojení. Jako jednotícím článkem katolíků je papež, kterého všichni katolíci na slovo poslouchají a kdekoliv mezi katolíky dojde k nějakému problému, zasáhne papež a jeho rozhodnutí je katolíkům zákonem, tak v pravoslavné církvi tímto jednotícím článkem je obsah svátých kánonů, právních usnesení pravoslavných sněmů a otců. Ty jsou závazným zákoníkem všech pravoslavných autokefálních církví, a kde se poruší, poruší se i jednota církve a tehdy celá církev je připravena pomoci tuto ránu zacelit. Křehké demokratické zřízení pravoslavné církve založené na lásce a porozumění snadno může být narušeno zvláště v době, kdy odchází nejvyšší představitel autokefální církve a volí se jeho nástupce. Může nastat patová situace, ze které není jiné východisko, než pomoc bratrských pravoslavných církví.

Taková situace nastala v naší církvi po abdikaci vladyky Kryštofa. Když byl volen a jmenován správce eparchie, došlo jaksi automaticky k posunu pravomocí biskupských na kněze, čehož následky všichni bolestně pociťovali, aniž pochopili příčinu. Stal jsem se metropolitním správcem, tedy hlavou naší autokefální církve, ale s velmi omezenou pravomocí. Snažil jsem se přesvědčit ty, kdo mne omezovali, co a proč není v pořádku, ti však církevní právo většinou nestudovali a církevní řád si přizpůsobili podle svého (církevní právo se studuje v nejvyšších ročnících bohosloví; pokud se studium nedokončí, doplatí na to především znalost církevních pravidel). V této bezvýchodné situaci jsem učinil jediné možné, obrátil se o pomoc k ekumenickému patriarchátu a jeho prostřednictvím vlastně k celé pravoslavné církvi. Proto se na zasedání posvátného synodu a eparchiálního shromáždění objevil pařížský metropolita Emanuel s posláním pozorovatele, ale, bude-li třeba a bude-li ekumenický stolec požádán, přislíbil i pomoc intensivnější. Má právo vybavit své delegáty i pravomocí poradce i člena posvátného synodu s právem hlasu a poslat jich trpící církvi tolik, kolik bude třeba. Vzpomínám si, že krátce po svém vysvěcení na biskupa jsem zastupoval našeho metropolitu Doroteje v Sofii. V Bulharské církvi vznikl rozkol a patriarcha Maxim požádal ekumenického patriarchu o pomoc. Na jeho vyzvání přijely hlavy snad všech autokefálních církví a po třech dnech jednání rozkol byl v míru a lásce ukončen.

V závěru svého listu se obracím k vám, všem věřícím naší pravoslavné církve, zvláště v postižené eparchii: nepodceňujte, ale ani nepřeceňujte nebezpečí, které naší církvi hrozí. Nejdříve se říkalo: „Odešel vladyka, zvolíme si jiného a vše bude jako dříve, teď jsou na řadě důležitější věci: cyrilometodějské oslavy, pouť do Mikulčic, návštěva ekumenického patriarchy… pak bude léto, věřící budou na dovolené, volba počká, mediální tlak je velmi nepříjemný, ale nakonec je to omrzí. "Dnes víme, že je situace mnohem vážnější, že šlo o posílení moci kněží v církvi, ne moci dávat a sloužit, ale moci brát a panovat, že kdosi snad uvažuje, má-li se vůbec volit pražský biskup, když lze panovat bez něj za pomoci strachu, především strachu z chudoby. S druhé strany však víme, že církev patří Kristu, že on je jejím Pánem a že ji může zachránit, činí to však spolu se svým lidem, který mu věří, doufá v něho a miluje jeho církev. Není teď čas sedět u počítačů, pohoršovat se a přemýšlet, jak z trpící a pomlouvané církve utéci, ale soustředit se na modlitbu a požadovat od sebe i od svých kněží důslednou mravnost a věrnost Kristu a nebát se za něj bojovat, „a před nepřáteli neutíkejte!"

Arcibiskup olomoucko-bměnský
Metropolitní správce pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

P.S. Prosím, aby tento pastýřský list byl přečten v chrámě po nedělních bohoslužbách

Olomouc 8.listopadu 2013