út09192017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality Zpravodajství Světové pravoslaví nechce mít nic společného s komunistickými udavači a agenty StB J. Šuvarským a M. Dandárem

Světové pravoslaví nechce mít nic společného s komunistickými udavači a agenty StB J. Šuvarským a M. Dandárem

Šuvarský a Dandár spolupracovníci StB

Více o agentech StB v pravoslavné církvi najdete zde: Estebácké praktiky zvítězily. Po volbách ovládají Pražskou pravoslavnou eparchii dlouhodobí udavači StB Jaroslav Šuvarský a Michal Dandár!!!

Otec Michal byl před měsícem zvolen na eparchiálním shromáždění, ale nikdo ho nechce světit. Co teď?

Netřeba zvláště zdůrazňovat, že Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (dále PCČZS) je v poněkud prekérní situaci, obzvláště pak Pražská pravoslavná eparchie (dále PPE). Od dubna 2013 až dodnes je PPE z pohledu práva bez eparchiálního biskupa (arcibiskupa pražského) a celá naše autokefální církev bez metropolity (primase obou částí – českomoravské i slovenské). Došlo tu sice k neústavnímu (a tedy neplatnému) ustavení vladyky Jáchyma do Prahy… A na základě toho došlo ke zvolení vladyky Rastislava metropolitou, toto zvolení však bylo z důvodu neexistence kanonického arcibiskupa pražského i kvůli dalším kanonickým nedostatkům rovněž neplatné.

Před měsícem byl na eparchiálním shromáždění v Praze, v neposlední řadě pod tlakem údajně hrozících problémů s financováním (kvůli tomu, že funkce statutára celé české části církve není od konce října obsazená, jelikož otec Marek Krupica byl z této funkce Ministerstvem kultury vymazán a ponechán pouze statutárem PPE), zvolen drtivou většinou hlasů otec Michal Dandár. Jeho volbu však provázely zásadní kanonické nedostatky. Zejména nebyl předložen propustný list z Berlínské eparchie Ruské pravoslavné církve, otec Michal tedy nebyl v době volby členem PCČZS, a tedy pochopitelně ani PPE. Tudíž vůbec nemohl kandidovat, neboť neměl právo být volen (neměl pasivní volební právo). Na druhou stranu, před rokem kandidoval vladyka Jiří, který v té době byl (a dodnes je) eparchiálním biskupem na Slovensku, což také nebylo kanonicky tak docela v pořádku, není to ovšem případ identický případu otce Michala. Dalším nekanonickým prvkem bylo to, že otec Michal neměl v době volby kanonickou způsobilost. Jednak ji vůbec nemohl získat, neboť kněz jiné autokefální církve a z jiné eparchie, jenž nepředložil propustný list, vůbec nemá právo být volen, jednak usnesení synodu ve složení Jáchym, Jiří a Rastislav jsou od dubna tohoto roku považována pravoslavným světem (s výjimkou Ruska) za nekanonická a neplatná. Nemluvě o tom, že došlo i k nekanonickým pochybením v otázce samotném „zasedání“ synodu, neboť ten se konal per rollam (korespondenčně, v praxi – po telefonu), což je v rozporu s Ústavou PCČZS i kanonickým obyčejem pravoslavných církví. Navíc hlasování neinicioval kanonický předseda synodu (tj. vladyka Simeon, ten dokonce ani nebyl k hlasování přizván). No a vladyka Rastislav, kterého vladykové Jáchym a Jiří – v rozporu s kanonickým názorem sesterských církví – považují za předsedu synodu, na eparchiálním shromáždění nebyl přítomen (ačkoli jeho proslov byl i ve schváleném programu), byl pouze na telefonu. Také je třeba zmínit, že člen synodu vladyka Jiří na eparchiálním shromáždění 22.11.2014 před neúspěšnou volbou vladyky Jáchyma více než naznačil, že nebude-li vladyka Jáchym toho dne „potvrzen“ volbou (což nakonec nebyl), tak nebude již právoplatným členem synodu. A tedy, ve světle řečeného v předchozím souvětí, zasedání synodu v otázce kanonické způsobilosti otců Michala a Marka (jelikož toto „zasedání“ bylo až po neúspěšné volbě vladyky Jáchyma) se účastnil s hlasem rozhodujícím biskup, který v té době již nebyl členem synodu nejen z pohledu sesterských církví, ale i z pohledu vladyky Jiřího. A dokonce nejen z pohledu vladyky Jiřího, nýbrž i dle názoru vladyky Rastislava, jelikož slova obdobná těm, která na shromáždění k této otázce vyslovil vladyka Jiří, napsal i vladyka Rastislav, a to v dopisu 7.11.2014.

Zkrátka a dobře, jak někteří lidé z PPE, tak zejména synod, volbu 22.11.2014 jaksi zprznili. A toto si dodnes odnáší celá církev, včetně otce Michala. Tragikomické je, že synod, který „udělil“ (do uvozovek to dávám kvůli, velmi jemně řečeno, pochybné platnosti tohoto synodálního kroku) 22.11.2014 kanonickou způsobilost otcům Michalovi a Markovi, o tři týdny později tuto kanonickou způsobilost sám takřka zpochybňuje, jelikož jednak nespěchá otce Michala světit a intronizovat, jednak argumentuje deficitem jistých dokumentů, které otec Michal měl údajně dodat synodu (což je úsměvný argument, jelikož přímo na shromáždění byli fyzicky přítomni vladykové Jiří a Jáchym, jakož i tajemník synodu otec Gerka, a nepřítomný vladyka Rastislav byl o všem okamžitě informován po telefonu).

Náš synod je vůbec poněkud zvláštní. Dle kanonického názoru sesterských církví je doposud jeho předsedou vladyka Simeon, jelikož z funkce metropolitního správce byl odvolán nekanonicky a následná „volba“ metropolity byla rovněž nekanonická a neplatná. Biskupové Jáchym, Jiří a Rastislav jsou však názoru opačného. Svůj postoj měli možnost hájit v březnu v Konstantinopoli, ovšem zrovna moc se jim to nepovedlo, jelikož tvrdohlavě trvali na své bezchybnosti. Ekumenický patriarchát vydal 1.4.2014 komuniké, ve kterém prohlásil – kvůli již zmíněné nekanoničnosti jmenování vladyky Jáchyma do Prahy a nekanoničnosti volby vladyky Rastislava metropolitou – veškerá usnesení takto složeného synodu, tj. ze zmíněných tří biskupů, bez ohledu na formu a obsah těchto usnesení, za nekanonická a neplatná. Z tohoto důvodu od 1.4.2014 nad naší církví Ekumenický patriarchát vykonává kanonický dozor. Tento kanonický názor (a tedy i dozor) respektují sesterské církve, avšak ne zmínění 3 biskupové. Toto naši církev dostalo v pravoslavném světě de facto mimo zákon a přestože de iure jsme stále autokefální, de facto již dávno autokefální nejsme. Synod trval stále na svém, ale kvůli tomu, že se Ministerstvo kultury pochopitelně ztotožnilo s právním názorem Ekumenického patriarchátu, tak k zápisu vladyky Jáchyma do rejstříku nedošlo. Není to nic složitého, zákon o církvích prostřednictvím Základního dokumentu (který si naše církev sepsala sama) vyžaduje od roku 2002 volbu eparchiálních biskupů pouze a jenom eparchiálním shromážděním (ustavení biskupů, která proběhla před rokem 2002 jiným způsobem, byla a jsou z pohledu zákona samozřejmě v pořádku a platná) a nenabízí alternativu ani výjimku v podobě volby synodem či sněmem. Člověk nemusí být právnickým géniem, aby toto pochopil. Vladyka Jáchym takto zvolen nebyl, tudíž nemohl být ani zapsán do rejstříku, jelikož byl způsob jeho ustavení neplatný a on se pražským eparchiálním biskupem z pohledu práva (kanonického i konfesního) nikdy nestal. Po deseti měsících pražského hlásání vladyky Jáchyma „Já jsem tu biskup“ se přistoupilo k řádné volbě na eparchiálním shromáždění, přičemž této volbě, aby se zachovalo (neexistující) dekorum, říkalo „potvrzení“, přestože šlo o volbu (byť z jednoho kandidáta, což není zrovna běžné ani optimální). Vladyka Jáchym neuspěl, no a jelikož Ministerstvo kultury o měsíc dříve vymazalo otce Marka Krupicu coby statutára české části církve (tj. Pravoslavné církve v českých zemích, což je z pohledu českého práva nejvyšší právnická osoba naší církve v rámci ČR; statutárem pražské eparchie, která je z právního hlediska o stupeň níže, otec Marek zůstal), tak mnozí měli obavy o hladkost finančních toků od státu (které zabezpečují příjmy kněží a jiných zaměstnanců) a přiklonili se k názoru, že je třeba nějakého biskupa zvolit hned na tom samém shromáždění, na kterém neuspěl vladyka Jáchym (tj. 22.11.2014). Přímo na shromáždění proto (ihned po neuspěšné volbě vladyky Jáchyma) zasedala eparchiální rada a poté – částečně prezenčně, částečně po telefonu – i synod (ovšem bez vladyky Simeona, kterého tři mladí biskupové zarputile a neuctivě ignorují). Poté se volilo tajně mezi otcem Markem a otcem Michalem, do veřejné volby postoupil otec Michal. Tato kombinace tajné a veřejné volby, kreativně ad hoc tak trochu vnucená přímo na shromáždění, taktéž není zrovna standardní, ovšem v podmínkách pražského shromáždění je nejefektivnějším způsobem, jak někoho vůbec zvolit. Zkrátka podle hesla: „Zvolit někoho musíme, takhle je větší šance, že někoho zvolíme, tak budeme volit takto. Neboť účel světí prostředky.“ Je to sice trochu ostuda, ale určitý smysl to dává. No a tímto právně velmi kostrbatým způsobem lidé zvedli les rukou pro otce Michala. Vtip je v tom, že vladyka Jáchym sám sebe doteď považuje za pražského arcibiskupa, přestože jim nikdy nebyl. No a vladykové Rastislav a Jiří zaujali k této otázce stejný postoj, přestože ještě nedlouho předtím tvrdili téměř opak (viz výše). Vladyka Rastislav se již dávno „zabetonoval“ v Prešově, usnesení synodu častokrát podepisuje pouze sám (podpisy jiných biskupů chybí), v zahraničí (a vlastně i v rámci ČR) je faktickým metropolitou vladyka Jiří, kterému se to s ohledem na kanonickou situaci naší církve (především na jeho vlastní situaci a situaci vladyků Rastislava a Jáchyma) daří do neurčité míry a nepochybně by se mu to dařilo daleko lépe, pokud by projevil pokoru a úctu vůči vladykovi Simeonovi.

A tak tu máme otce Michala, který získal mnoho hlasů na shromáždění 22.11.2014. Pak tu máme vladyku Jáchyma, který se stále prohlašuje pražským arcibiskupem, vladyku Rastislava, který se stále prohlašuje metropolitou a vladyku Jiřího, který se naštěstí neprohlašuje nikým, tito všichni neuznávají vladyku Simeona coby metropolitního správce a eparchiálního arcibiskupa olomoucko-brněnského, zatímco jejich kanonické představy o nich samotných zase neuznávají sesterské církve. Otec Michal, který, doufám, už předložil propustný list, což ovšem na platnost jeho volby již nebude mít vliv, stále čeká, co s ním bude. Není nikdo, kdo by ho chtěl světit a jeho volbu kvůli kanonickým nedostatkům neuznává Ekumenický patriarchát (a tedy neuznají ji ani sesterské církve). Totéž by platilo, pokud by ho někdo přeci jenom teď vysvětil – sesterské církve by ho neuznaly a svěcení a intronizaci by prohlásily za neplatné.

Co teď? Škemrat v Konstantinopoli, aby si tam dali pásku přes oči a vymazali si paměť… a díky tomu uznali volbu otce Michala? To by bylo liché (nemluvě o trapnosti). Světit ho i přesto, že ho pravoslavný svět neuzná? To by byla kanonická sebevražda pro naši církev a v neposlední řadě pro světící biskupy (nejspíše by je Matka Církev zbavila biskupských hodností, možná dokonce i kněžských). Některé lidi dokonce napadlo vyvíjet psychický nátlak na vladyku Simeona (a v této ostudné činnosti stále pokračují), aby uznal nekanonickou volbu vladyky Rastislava. To je hanebný, ale také nesmírně hloupý a zcela absurdní nápad. I kdyby totiž vladykovi Simeonovi drželi zbraň u hlavy a on něco takového nakonec podepsal (obdobné pokusy tu nedávno byly, dokonce došlo k fyzickému útoku na otce Izaiáše v rezidenci vladyky), tak to nezmění fakta. Vladyka Simeon není Pán Bůh, i kdyby něco podepsal, tak fakta zůstanou stále stejná a obecné kánony a Ústava PCČZS platit nepřestanou. Tento vynucený podpis by nezměnil VŮBEC NIC – ani v rámci České republiky (v otázce Ministerstva kultury a případných zápisů do rejstříku), ani v rámci pravoslavného světa. Jenom ten nejhloupější blázen si může myslet opak.

A co teď s otcem Michalem? Musí si obstarat propustný list, pak bude přijat do PPE a zaměstnán. A já si osobně myslím, že by si zasloužil, aby mu byl svěřen některý pražský chrám, třeba sv. Mikuláše v Dejvicích nebo Olšany. Poté by se měla vyjasnit jeho kanonická situace (s Ekumenickým patriarchátem). A pak může být nová volba, které by se určitě (v případě, že mu Ekumenický patriarchát udělí kanonickou způsobilost) měl účastnit.

Jde totiž o to, že obavy o finance, které vedly ke rychlovolbě 22.11.2014, se nenaplnily, soud si pospíšil s ustanovením nezávislého opatrovníka (losem) a toto rozhodnutí soudu by již brzy mělo nabýt právní moci. Tedy Pravoslavná církev v českých zemích finanční problémy mít příští rok rozhodně nebude a může se rozvážně věnovat řešení kanonicky prekérní situace, do které nacouvala. Rozvážně ale neznamená zdlouhavě. Zároveň je třeba se vyhnout pošetilým „zkratkám“, které řešení naopak oddálí nebo ho možná dokonce úplně zhatí. Pochopitelně toto řešení musí být ve shodě se sesterskými církvemi a v úplném souladu s posvátnými kánony a s Ústavou PCČZS, přičemž je třeba si pokorně přiznat pochybení, poprosit o odpuštění a vše udělat znovu a kanonicky – bez ohledu na osobní zájmy a sny jednotlivých lidí, ohled je třeba brát pouze na dobro církve. A tímto způsobem, jedině tímto způsobem, se nám díky Boží milosti (a díky bratrské křesťanské pomoci), věřím, podaří dostat z toho bezpráví a ostudy, které nás ovládly. K čemuž nám všem dopomáhej Pán Bůh!

Zdroj: http://krizevcirkvi.wordpress.com/