út08222017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality Zpravodajství Jaká je církevní realita na Moravě?

Jaká je církevní realita na Moravě?

 

Tento příspěvek na Ambon píšu s takovou nechutí, jako málokterý jiný. Dohnala mě k tomu obava, že mlčení v nepravý čas může napomáhat těm, kdo se snaží narušit či zvrátit cestu ke stabilizaci naší církevní lodě zmítané skutečnou bouří lidských vášní. Opírá se do ní vichřice všeho možného zla - ať už páchaného ze špatných úmyslů nebo z nevědomosti. Tato vichřice stále chce pohroužit bárku místní malé pravoslavné církve do temnoty hlubin. Kolik bolesti už to způsobilo, kolik lidí odradilo, před jakým počtem osob tím bylo zdiskreditováno pravoslaví a vše, co zde bylo celá desetiletí budováno, - to se asi nikdy nedozvíme. S takovou námahou a komplikacemi byla hledána cesta k uklidnění, která by byla přijatelná pro většinu církve. A když se touto cestou snažíme ubírat a sbírat rozmetané kameny, a znovu pracně zbudovat, co bylo pobořeno, napravit škody, uvést církevní život opět k normálnímu fungování, tak spustí povyk právě ti lidé, kteří to tu všechno rozbili a z církve nadělali trosky. Tak to je tedy důvod, proč jsem sedl, abych napsal něco na okraj jakéhosi poselství k synodu, které prý mělo před 10 dny vzejít ze shromáždění na Hoře sv. Klimenta. Panují sice pochybnosti, zda se tam vůbec nějaké sešlo, ale buď jak buď, skrývající se organizátoři zplodili podivuhodnou petici, kterou uveřejnili na svém anonymním webu. 

Zdá se mi, že v tom jejich textu mnoho věcí neodpovídá realitě. Připadá mi to jako dopis z virtuálního světa. V textu petice nacházím tolik nepravdivých či překroucených tezí, že je nad moje síly (a nad zřejmě i nad síly případných čtenářů) rozvíjet polemiku s kompletním zněním petice. Proto jsem si vybral jen pár tvrzení autorů textu a na jejich vyvrácení bych rád demonstroval, že myšlení těchto lidí se pohybuje ve světě klamu a sebeklamu. 

 

Citace jsou zásadně uváděny kursivou. Úryvky textu ze současného prohlášení, sepsaného organizátory shromáždění na Hoře sv. Klimenta, jsou uváděny bez odkazu. Citace z jiných materiálů mají připojený odkaz z svůj zdroj.

* * * 

Na začátek tedy např. tato citace: "Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii ... děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni..." 

Souhlasím s prvními slovy "již dlouhou dobu". Ano, dlouho dával vladyka Simeon vzbouřeným kněžím možnost se zamyslet a obnovit normální vztah ke svému eparchiálnímu biskupovi. Skutečně se snažil s nimi usmířit a doufal, že sami pochopí absurditu svého postoje. Volal je, zval je. Dostávali pozvánky na církevní akce. Tento čas - jak se mi zdá - však mnozí z nich využili jen na utvrzení se ve svém vzdoru, upevňování opozičních pozic a na další intriky. Některá prohlášení, která z této skupiny pocházela, byla psána v tak arogantním a dehonestujícím tónu, že se vymykalo církevním způsobům. A tak po půl roce marného čekání došlo na výpovědi, které však nebyly uděleny "na hodinu" (jak se to před nástupem vladyky Michala provádělo v pražské eparchii), ale s dvouměsíční lhůtou, v průběhu které bylo inzerováno, že jim vladyka nabízí stažení výpovědí a obnovení jejich kněžského postavení ve struktuře eparchie. 

Jediné, co se po těchto duchovních žádalo, bylo krátké prohlášení, v němž se obnovoval již dříve jimi složený obvyklý kněžský slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji. Nežádalo se tam po kněžích žádné pokání, žádné jiné projevy, které by mohli vnímat jako ponižující. Z druhé strany se v textu prohlášení vladyka Simeon zavazoval, že nebude dále vyšetřovat nic z toho, co se v minulosti stalo, a nebude z toho vyvozovat žádné kanonické důsledky. Této poslední možnosti zastavit proces rozvázání pracovního poměru využil jeden kněz. Ostatní zůstali zatvrzelí dokonce i vůči tak velkorysé nabídce. A tak výpovědní lhůta doběhla do konce a muselo dojít na propuštění a administrativní předání farností.

Aby boholidské tělo Církve mohlo žít, musí ze strany lidí - zvláště církevních služebníků - být přítomen smysl pro řád, který je zde za zemi pokračováním nebeské hierarchie. Bez schopnosti smyslu pro církevní řád se nemůže člověk začlenit do této hierarchie na žádném jejím stupni. Církevní řád je prodloužení hierarchie, která vychází od Stvořitele a přes andělské kůry sestupuje skrze ni světlo čili blahodať do světa lidí, kde je rozdíleno skrze pozemskou hierarchii ke každému věřícímu. Klíčovým prvkem tohoto organického systému je lidská osoba - od Božích Osob, přes andělské osoby a přes osoby apoštolů, biskupů a kněží dává se tento dar účasti na Bohu každé lidské osobě. Proto kněží skládají při svěcení slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a jeho nástupcům, nikoliv posvátnému synodu ani jinému kolektivnímu orgánu. 

V rámci projevu církevního řádu v praxi je místo kněze (a prostor k jeho působení) z jedné strany vymezeno církevně-správní rovinou, na níž je eparchiální biskup, a z druhé strany rovinou, na které se nacházejí nižší duchovní a laikové. V prostoru mezi těmito úrovněmi působí kněží. Záležitosti mezi biskupy a synodálních věci patří do výhradní kompetence biskupů. Netvrdím, že by se k tomu kněz či věřící nemohli vyjadřovat, ale jakékoliv jejich zapojení, angažování či jejich akční zatažení do věcí synodu a do rozhodovacích či správních procesů, které se dějí na této církevní úrovni, je zvrácením stanoveného řádu a církev to ničí.

U nás byli bohužel někteří duchovní zmateni tím, že byli zataženi do sporů, které v místním synodu panují. Jeden biskup často všude opakoval: "Náš synod, náš synod," a používal toto zdůrazňování na úkor postavení a kanonických práv eparchiálního biskupa. Ze synodu se tak stal v jejich myšlení jakýsi "superbiskup", který si může činit v podstatě, co se mu zlíbí. Takže určití duchovní se pak postavili vlastně do role soudce eparchiálního biskupa a sami si posuzovali, zda mají poslouchat svého biskupa nebo synod. Tohoto názoru, který je vlastně jakýmsi "synodálním kolektivním papismem", se už tito duchovní asi nedokážou zbavit, a odvolávají se na "sborovost církve" (tento pojem mimochodem používají spíše v protestantském významu, jako výraz moci kolektivních orgánů, a nikoliv v pravoslavném slova smyslu). To je pak úplně nová (a zřejmě heretická) forma eklesiologie. 

* * * 

Takové neukázněné chování duchovních by nemohl tolerovat ani svatý vladyka Gorazd. Ne kvůli úctě ke své osobě, ale především proto, že působení takových osob v duchovenském sboru znemožňuje budování církve jako celku. Energie společenství se promrhává ve zbytečných egoistických třenicích, nelze se dobrat k přijetí společného rozhodnutí a k jeho uskutečnění. A navíc takové osoby ničí práci předchozích duchovních a věřících. Jeden kněz vybuduje za nesmírných osobních obětí chrám a shromáždí věřící, kdežto druhý kněz pak z této obce odvede tyto věřící za sebou pryč kvůli svým osobním problémům s biskupem. Jeden kněz svůj chrám či monastýr vybaví, následující správce rozdá inventář svým přátelům nebo si jej odnese pro svou potřebu. Chrám pustne, v církvi tím vzniká zmatek a práce a oběti bývalého duchovního přicházejí vniveč. K takovému vývoji by přece nebyl lhostejný ani vladyka mučedník Gorazd a nemůže to tolerovat ani jakýkoliv odpovědný současný biskup. 

Myslím, že ve světě by nebylo tak snadné najít eparchiálního biskupa, který by projevil tolik vstřícnosti, shovívavosti a trpělivosti, jako jsme to viděli u nás. Jinde by byli biskupové s takovými nepokornými duchovními rychle hotovi, protože který eparchiální biskup může potřebovat ve svém eparchiálním duchovenstvu ohniska odporu a vzpoury? Za zmínku jistě stojí, že většina těchto duchovních byla propuštěna jen z pracovního poměru, ale nebyla suspendována. Mohli tedy odejít kamkoliv a sloužit dál, což nejméně jeden z nich využil (pokud si od eparchie vyžádal kanonický propouštěcí list, bude jistě přijat do církevních služeb někde, kde budou církevní poměry dle jeho představ). 

Suspendován byl bývalý zlínský farář, a to nikoliv za svou "věrnost synodu", jak to s oblibou vykládá, ale za to, že se postavil do čela vzpoury, která vyhnala eparchiálního biskupa, na kterého posléze podal trestní oznámení. Hnát svého biskupa na policii a nechat ho vláčet po výsleších, to je chování neslučitelné s duchovenskou morálkou. Takové jednání si musí duchovní dobře rozmyslet. Pokud by se omluvil, biskup mu byl připraven odpustit, ale on si za svým jednání stojí. Může být takový člověk knězem, který vede své stádce ke Kristu? Třeba s časovým odstupem nahlédne, že si nepočínal správně, třeba duchovně i lidsky dozraje (a dokončí si své teologické vzdělání), a pak se mu může ještě někdy otevřít cesta zpět ke kněžské službě... 

Poslechněte si, jak odůvodnil tento kněz, bývalý "správce eparchie", že začal za své éry (2014) s procesem propuštění těch duchovních, kteří ve shodě s ekumenickým patriarchátem neuznali prešovskou volbu metropolitu za ústavní a kanonickou, a při bohoslužbách nevzpomínali jméno vl. Rostislava. Tedy propouštění duchovních, kteří se (řečeno jeho dnešními slovy) ničím neprovinili, jen zachovali věrnost a poslušnost svému eparchiálními biskupovi. Zde jsou slova tohoto "správce eparchie": "U kteréhokoli jiného zaměstnavatele by byla naprosto nemyslitelná situace, kdy by si zaměstnanci dle své libovůle vybírali, zda své nadřízené budou respektovat, či nikoli. Obdobné chování by kdekoli jinde vedlo k okamžitému rozvázání pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně..." (Podepsán: prot. Petr Klokočka, eparchiální správce olom.-brněnské eparchie, 26.10.2014; citace z bývalého oficiálního webu olomoucko-brněnské eparchie)  Rok poté je to právě tento "eparchiální správce", s hloučkem svých sympatizantů, kdo si vybírá, zda bude respektovat své nadřízené. Sám se tím dostává do toho, co nazývá "nemyslitelnou situací". Jenže v textu petice je biskupova jediná možná reakce na dlouhodobý odpor vůči přímému duchovnímu i zaměstnaneckému nadřízenému nazvána "bezprávím". 

Když hodlal rozvazovat pracovní poměr bývalý kněžský "správce eparchie" (který zde vládnul v rozporu s kánony i ústavou), tak to prý bylo v pořádku. Když to činí kanonický (a v současnosti i Rostislavovým synodem znovu uznaný) eparchiální biskup kvůli úporné vzpouře několika duchovních, kteří svým jednáním poškozovali církev i své farnosti, tak je to "bezpráví"?

* * * 

Vyberu sem ještě jeden úryvek z textu petice: My a ani naše děti nemůžeme přistupovat ke svaté tajině Eucharistie. Nám věřícím, kteří se snažíme žít v duchu pravoslavných tradic, je tak de facto znemožňován liturgický život... 

Tak tedy abychom se z textu petice vrátili do reality. Většina farností se vzbouřenými duchovními, a kvůli tomu postižených výpovědí, vytváří věnec církevních obcí kolem Hrubé Vrbky. Začněme od jihu. Zde jsou to dva kněží - ze Znojma a z Třebíče - kteří se rozhodli raději opustit své farnosti, než aby se smířili s vladykou Simeonem. Zanechali po sobě opuštěné a někdy i vylidněné chrámy. V obou se už zase slouží pravidelné bohoslužby a připravují se tam noví duchovní na místa duchovních správců. V Třebíči se slouží každou neděli, ve Znojmě zatím jen každých 14 dní. 

Bohužel právě ze Znojma dojíždějí někteří věřící kamsi na nekanonické bohoslužby a svou církevní obec opustili (za což jim vůdcové povstání tleskají - podivuhodné pojetí teologie církevní obce). Je to jejich volba, ale nevydávají tímto chováním příliš dobré vysvědčení svému bývalému duchovnímu správci. Někdo by z toho mohl usuzovat, že je svou pastorací neučil v pravoslavném duchu, a místo ke Kristu je vedl k sobě. Každopádně byli nedostatečně vyučeni vztahu ke své místní církevní obci, která má být jejich duchovním domovem bez ohledu na to, kdo tam slouží. 

Pak je tu farnost ve Zlíně. Konání pravoslavných bohoslužeb ve zdejší pravoslavné kapli se zde snaží znemožnit jistí věřící (zřejmě napojení na suspendovaného duchovního správce, bývalého "správce eparchie", o němž už byla výše řeč). Strhávají oznámení o bohoslužbách nebo naši vývěsku přelepují. Zato se zde provádějí nekanonické bohoslužby v bytě bývalého duchovního správce - za účasti berounského biskupa. Co na to říci? 

Bývalý zlínský duchovní si na svém webu nejprve stěžuje na "neuvěřitelnou aroganci současných olomouckých církevních manažerů (tím myslí biskupa, eparchiální radu a její úřad; pozn. moje) se kterou nejen, že uloupili majetek církevní obce (majetek má církevní obec dál, nikdo jí ho neukradl; jen její minulý kněz byl odvolán; pozn. moje)na jehož pořízení a budování nemá eparchiální ústředí ani ty nejmenší zásluhy (nevím, jaké přímé zásluhy by na tom mělo církevní ústředí mít; od toho tam přece ustanovilo a platilo místního duchovního, aby se o obec staral a o její majetek pečoval; pozn. moje)ale dokonce do odvolání zrušili ve zlínské obci konání bohoslužeb (viz k tomu v dalším odstavci)Bezprecedentní zvůle, kterou takto současné eparchiální pseudovedení projevilo, hluboce otřásla city zlínských pravoslavných věřících, kteří tak ztratili jakékoli poslední zbytky důvěry v bývalého olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona a v jeho úmysly týkající se hledání možného smíření a pokojného řešení současné vnitrocírkevní krize (z toho, jak se zlínský autor citovaného webu choval k vladykovi Simeonovi, je zřejmé, že o žádné smíření neměl tento duchovní zájem ani před tím; už dříve mu veřejně vzkázal: vlastně jste tu nikdy nebyl eparchiálním biskupem; pozn. moje)Přítomní účastníci farního shromáždění proto jednomyslně vyjádřili své přání do budoucna již v žádném případě – nehledě na jakékoli možné budoucí řešení krize v Olomoucko-brněnské eparchii – nespojovat osud zlínské církevní obce s vladykou Simeonem." (Citace z oficiálního webu zlínské farnosti, jehož redaktorem je bývalý zlínský kněz - stav v září 2015)  Z toho vidíme, že ve Zlíně dlouhodobě absentuje jakákoliv dobrá vůle k usmíření s eparchiálním archijerejem, kterého vlastně prohlašují za "bývalého". Zároveň nám dávají tyto citace nahlédnout do myšlenkového světa vzbouřenců. 

Ve mně to celé vyvolává dojem, že za vším stojí letitá osobní averze (hraničící s nenávistí) bývalého duchovního správce vůči každému eparchiálnímu biskupovi (kdysi proti vladykovi Kryštofovi, dnes je namířena vůči vl. Simeonovi a příště...) Rukojmím těchto osobních duševních problémů bývalého svého faráře se stali zlínští věřící.

Zatímco tedy v únoru 2015 hořekuje bývalý farář, že ve vyklizené zlínské kapli nesloužíme bohoslužby, tak už po měsíci (v březnu t.r.) zakazuje svým věřícím, pod nejstrašnější hrozbou označení za schismatiky, účastnit se na bohoslužbách, které tam máme sloužit. Bývalý správce nás totiž veřejně prohlásil za "rozkolníky" a naléhavě varuje na veřejném webu "své" věřící před smrtelným hříchem účasti na liturgiích, které má ve Zlíně sloužit vladykův duchovní. Zlínským věřícím víceméně vyhrožuje věčným zatracením, resp. že půjdou do pekla, když přijdou na naše bohoslužby. Snaží se je vyděsit totiž tvrzením, že by tím opustili Církev a zmocnil se jich ďábel. Viz citaci z dalšího jeho článku uveřejněného pod titulkem: „Důležité upozornění – v kapli sv. Ivana Českého (ve Zlíně) se mají konat rozkolné bohoslužby, kde tento kněz mj. píše: "Jsem nucen vás upozornit na skutečnost, že tyto bohoslužby nebudou sloužit duchovní, kteří by byli v jednotě s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku, ale duchovní, kteří jsou účastníky rozkolu zaneseného do naší církve bývalým arcibiskupem Simeonem... Rozhodně není nedůležité, abychom se svou účastí na rozkolných shromážděních či bohoslužbách sami nestali účastníky rozkolu. Rozkol je totiž strašlivým hříchem, skrze nějž ďábel „odchytává lidi ze samotné Církve, a když se zjevně přiblížili ke světlu a zbavili se noci tohoto věku, tak nad nimi (satan) opět rozprostře novou temnotu, aniž by si toho všimli“, neboť rozkolníci sami sebe stále nazývají křesťany, a přestože bloudí „v tmách, myslejí, že chodí ve světle“ (sv. Kyprián Kartagenský). Je to tak vážný hřích, že o něm svatí otcové soudí, že rozkolníci jsou odsouzeni k záhubě již dávno před Strašným soudem, neboť svou účastí v rozkolu se zbavují duchovní ochrany Církve. Naše církevní obec se na svých posledních mimořádných farních shromážděních rozhodla, že nechce být součástí současného simeonovského rozkolu v naší církvi. Musíme proto nyní strpět, že naši vlastní kapli zabrali a uzurpují rozkolníci, a my musíme sloužit v provizorních podmínkách." (Citace z oficiálního webu bývalého zlínského faráře - stav v září 2015)  Vypadá to, že věřící ve Zlíně jsou zdejším knězem systematicky fanatizováni. 

Pak je tu další farnost, jejíž kněz odmítl všechny nabídky ke smíření s eparchiálním biskupem. Tato vesnická farnost byla sice formálně a papírově evidována, ale zůstala i po několika letech svého trvání do jisté míry rodinnou záležitostí; sloužilo se zde v kapli, která vznikla adaptací půdy v soukromém domě bývalého duchovního správce. Kněz pochopitelně může mít svou rodinnou kapličku a případně si do ní pozvat své hosty, ale nebývá obvyklé považovat to za farnost a vyplácet knězi kněžský plat za to, že si doma slouží bohoslužby. (Uzavření pracovního poměru s pobíráním výplaty má být v souladu s pravidlem - konání bohoslužeb v církevních objektech či pověření rozsáhlými misijními úkoly apod.) Kromě rodiny a věřících z jiných farností se zde scházel velice úzký kroužek místních věřících. Proto se navrhuje její sloučení s některou z okolních skutečných farností. 

Byl učiněn pokus zachovat tuto farnost alespoň jako filiálku a zachránit zdejšího duchovního pro další službu. Proto dostal pověření služby (alespoň občasné) na opravdové městské farnosti, kterou má v dosahu a kde ho biskup potřeboval. Mohl tak sloužit střídavě u sebe doma a ve své nové farnosti. Kněz to však odmítl a ustanovující dekret vrátil.

A už zbývá poslední farnost, jejíž bývalý kněz odmítl vladyku Simeona a koná prý nějaké nekanonické bohoslužby ve svém soukromém domě, kam převádí místní věřící. V Hodoníně zatím bývalý kněz nepředal církvi chrám - nyní se termín posunul dokonce až na polovinu října. Tak jak tam máme uspořádat konání bohoslužeb? Věřící jsou tam zváni do soukromých prostor, které jsou nepravdivě prohlašovány za hodonínskou faru, tedy církevní objekt (to je téma, o němž zatím pomlčím). Řešení majetkových záležitostí je zde stále pod otazníkem. Jestli se naší církvi nakonec podaří vstoupit do hodonínského chrámu, pak tam samozřejmě budou zajištěny řádné kanonické pravoslavné bohoslužby i pro hodonínské věřící. 

Zdá se mi, že si i zdejší kněz tak trochu vytváří sektu svých oddaných přívrženců. V poslední době stal populární tím, že svého kolegu, který se odmítl smířit s vladykou Simeonem, velebil na internetu za to, že "nepodepsal pakt s ďáblem". Řekni sám, milý čtenáři, vyjadřuje se takto kněz o biskupovi? Jak ohodnotit takové výroky kněze z hlediska povinné poslušnosti biskupovi, kterého navíc v té době uznává i synod, jímž se onen zlostí zatemněný kněz zaštiťuje? 

Jsem přesvědčen, že za tím vším je opět jen dlouhodobá nenávist k některým vladykům; řada z nás ho slyšela dštít oheň a síru na jisté příslušníky dřívější generace biskupů. Na kněžském shromáždění, které jako tzv. "správce eparchie" pořádal prot. Petr Klokočka (r. 2014), prohlásil hodonínský farář před všemi, že kdyby zde měl dál být eparchiálním biskupem vladyka Simeon, tak mu na stůl položí klíče od hodonínského chrámu a sloužit pod ním nebude. Jak zvláštní chování kněze k biskupovi, který ho vysvětil, zaměstnal a požehnal založení, ustanovení a registraci jeho farnosti, světil pro ni chrám atd.! Motivy tohoto kněze jsou po církvi známé a jsou čistě osobního charakteru (čili žádnou teologii ani kánony v tom nehledejme).

Nakonec je potřeba zmínit ještě jednu ze tří ostravských farností, ale tam se podle dostupných informací chrám již otevřel pro bohoslužby a slouží se tam.

* * * 

Vím, že se někomu bude asi zdát příliš příkré, když se použije ostré teologické označení tohoto myšlení a praxe: je to typická ukázka sektářství. Chápu, že se ve vypjatých situací lidé mohou zachovat i takovým způsobem, na který později nejsou hrdí. Případně může být jejich jednání ovlivněno nedostatkem informací či vzdělání. Pokud někdy zrevidují svoji praxi a výroky, pak je jistě na místě projevit pochopení a přijmout jejich pokání. Zatím však vývoj dospěl k tomu, že s využitím sektářských praktik je u nás udržována skupinka "posledních věrných", která se schází na Hoře sv. Klimenta - a do ideologického arsenálu vůdců, jak jste se mohli přesvědčit a dočíst z jejich projevů, patří strašením rozkolem, ďáblem a odpadnutím od Církve. Z jejich postoje lze usuzovat, že podle jejich mínění prakticky celá olomoucko-brněnská eparchie už propadla ďáblu a že stojíme mimo Církev naopak právě my, kteří na shromáždění na Horu či na bohoslužby na faru-nefaru do vesnice u Hodonína nejezdíme. 

Zřejmě proto "hlavní katakombní guru" ve svém "poselství synodu" prohlašuje, že se jeho věřící nemohou účastnit bohoslužeb a je jim znemožněno přijímat svaté Tajiny. Rozumí se tím přijímání těch jediných správných a platných Tajin, které vysluhuje někdo z příslušníků sekty? Nebo si lze jejich chování vykládat jinak? Ale jak? Jak chápat jejich stížnost na nedostupnost bohoslužeb, když se v jejich městě slouží?, nebo když oni sami aktivně brání našim duchovním ve vykonání bohoslužeb? Jak jinak rozumět jejich umanutému stěžování než, že neuznávají jiné bohoslužby a Tajiny kromě těch, které vykonávají ti, co (řečeno jejich slovy) "nepodepsali smlouvu s ďáblem". (Tím myslí eparchiálního archijereje?) Připouštíme, že za takovou liturgií si tedy opravdu musí ctitelé svého vůdce dojíždět do soukromých domů či vylézt na nějakou horu. 

Naši normální pravoslavní věřící se pochopitelně mohou účastnit "obyčejných pravoslavných" bohoslužeb a přijímat svaté Tajiny vTřebíči i ve Znojmě. Ve Zlíně se povstalcům doposavad dařilo bránit nám v konání bohoslužeb. V Hodoníně se vinou průtahů při předání chrámu zatím bohoslužby také nekonají. Tak jak máme v těchto dvou obcích zajistit konání bohoslužeb? To by nám mohl někdo z Hory sv. Klimenta vysvětlit. 

Tohle všechno ale vůbec nemuselo být, kdyby sami tito duchovní nevypověděli svůj slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji a nebrali na sebe odpovědnost za uspořádání vztahů biskupů v synodu, což kněžím vůbec nepřísluší. Mohli si dál spravovat své farnosti a sloužit ve svých farních chrámech. 

* * * 

Je to bolestné psát takové řádky. Řada z těch duchovních, kteří se propadli do tohoto pomatení, mi byla velice blízká. Neztratil jsem jen spoluslužebníky a kolegy, ale i několik přátel. Býval jsem kdysi tak šťastný, že zde právě oni. Myslel jsem si, že nám kyne doba společného budování a práce ve vzájemném porozumění a se stejným cílem. Jenže přišly restituce a několik lidí na ně dostalo zálusk. Peníze jsou kořenem všeho zla, praví Písmo. K tomu se přidalo pár dalších faktorů, z nichž ani jeden by sám o sobě nemohl napáchat příliš škody, ale všechny dohromady měly zkázonosnou sílu. A pak - jako když někdo mávne kouzelnou hůlkou a vše je v troskách. Jak je to všechno, co máme v církvi, křehké! 

Zvládnout takovou situaci, která otřásla naší eparchií, je těžké. Myslím, že mnozí z nás do poslední chvíle věřili, že mezi vzbouřenými duchovními nakonec zvítězí rozum nad rozdmýchanými vášněmi. Prosil je vladyka Simeon, prosili jsme je někteří z nás, aby kvůli jednotě církve potlačili osobní výhrady (a přesvědčil jsem se, že za řečněním o synodu ve skutečnosti stojí osobní záležitosti), aby neopouštěli své chrámy a své věřící. K našemu žalu se tak ve většině případů nestalo. A tím nám dávají tito duchovní po svém odchodu pěkně zabrat. Dny našich životů utíkají v námaze, která vůbec nemusela být, a nezbývá už čas ani síly na budování církve. A co je nejhorší - pokud se vyplní už teď velice přesná proroctví posledních starců - poslední doba klidu byla u nás promrhána různými puči, vzpourami a tahanicemi o restituce, a do nadcházející éry jdeme oslabeni, vyčerpaní, rozhádaní a vnitřně rozklížení. Tak to se nám tedy opravdu povedlo! 

Jenže - proč to vlastně píšu? Ti, co mají oči k vidění, toto všechno vidí a vědí. A jak se domluvit s těmi, kdo se domluvit nechtějí a možná už nějaká významná část z nich už ani není schopna domluvy? (Viz webová stránka zlínské farnosti.) Snad to sepisuji, protože doufám v dobrou vůli některých, o nichž se mohu domnívat, že by si zde třeba přáli něco jinak, než momentálně je, ale zároveň pochopí krajní nutnost uklidnění našich církevních poměrů. Jinak by se mohlo stát, že zde budeme bojovat až do úplného zničení všeho a nezbude zde nic, co by bylo možno pokračujícím sporem získat. 

Zdroj: www.ambon.or.cz