so03252017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality

Aktuality

Většina duchovních neuznává samozvaného a nekanonického vladyku Jáchyma

Dalších 14 kněží pražské pravoslavné eparchie neuznává vladyku Jáchyma

Dnes byl do Cařihradu odeslán dopis dalších 14 kněží pražské pravoslavné eparchie, ve kterém kněží deklarují věrnost své matce církvi Konstantinopolskému patriarchátu a jediné všeobecné svaté a apoštolské církvi a proto se distancují od vladyky Jáchyma.

české znění tohoto dopisu je:

otče Jáchyme,

v české části Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku zůstal jediný kanonický biskup, kterým je vladyka Simeon, kterého uznáváme jako svého jediného pastýře. My na rozdíl od Vás zůstáváme věrní naší Matce Cařihradské Církvi, od které jsme dostali v roce 1998 autokefalitu, na rozdíl od Vás zachováváme Pravoslavné Svaté Kánony a pravidla Svatých Otců, čímž na rozdíl od Vás zachováváme věrnost jedné obecné svaté a apoštolské pravoslavné církvi.

Bez svolení svého nadřízeného eparchiálního biskupa jste opustil místo vikárního arcibiskupa v moravské eparchii, abyste se nekanonicky a v rozporu s naší ústavou zmocnil pražského arcibiskupského trůnu, který Vám po právu nenáleží. Jak sám víte, Vaše volba nebyla uznaná většinou pravoslavných církví na světě. Ani Ministerstvo kultury České republiky, registrující orgán naší církve, Vás dodnes nezapsalo. Těmito činy jste přestal být kanonickým biskupem pravoslavné církve.

21 května 2014

předáno Jeho Všesvatosti Bartolomějovi, arcibiskupovi Konstantinopole a Nového Říma a ekumenickému patriarchovi

Naše redakce obdržela kopii podepsaného dokumentu v tomto znění, ale podepsaní si nepřáli svoje jména medializovat před širokou veřejností.

Zdroj: Sůl a země

Bratrstvo pravoslavné mládeže se distancuje od samozvaného a nekanonického vedení církve

Prohlášení členů Bratrstva pravoslavné mládeže v České republice

My, členové Bratrstva pravoslavné mládeže v České republice (dále BPM), vyjadřujeme svoji poslušnost arcibiskupu Simeonovi, Locum Tenens metropolitního stolce a jedinému uznanému zástupci naší místní církve celosvětovým pravoslavným společenstvím v čele s Ekumenickým patriarchátem.

V souladu s článkem II. úředního oznámení Ekumenického patriarchátu ze dne 1. 4. 2014 se distancujeme od založení a aktivit paralelní struktury BPM, jež vnikla mimo kanonicky vymezenou působnost naší církve a odmítla uznat vladyku Simeona v čele místního eucharistického obecenství. (cit. „Z tohoto důvodu každý běžný úkon této církve učiněný od takto výsledně zvoleného složení hierarchie této církve se stává nekanonickým a neuznaným Ekumenickým patriarchátem.“)

Na vědomí:

Jeho Všesvatost Bartoloměj, patriarcha konstantinopolský
Jeho Blaženost Jan, metropolita pergamonský, předseda synodální komise pro kanonické záležitosti Ekumenického patriarchátu
Jeho Vysokopřeosvícenost Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský
prot. Christophe D'Aloisio, prezident Syndesmos – světového sdružení pravoslavné mládeže

Originál zde: Úřední oznámení EP ze dne 1.4.2014 (řecky)

Český překlad zde: Úřední oznámení EP ze dne 1.4.2014 (česky a anglicky)

Ruský překlad zde: Úřední oznámení EP ze dne 1.4.2014 (rusky)

Zároveň akceptujeme rozhodnutí řádně zvoleného výkonného výboru (vzešlého z voleb dne 24. listopadu 2012 a jehož činnost nebyla řádně ukončena) o svolání valného shromáždění, jež je nejvyšším orgánem BPM.

Podepsáni:

Daniel Mrázek, viceprezident BPM
Ondřej Chrást, koordinátor BPM pro Pražskou Eparchii
Tatiana Chrástová, vedoucí ediční rady BPM
Petra Světlana Staufčíková, členka BPM, Praha
Marcela Mládková, členka BPM
Jan Křipač, čestný člen BPM, Praha
Ekaterina Stetsenko, sympatizantka BPM, Praha

Děkujeme ostatním mládežníkům, zejména z Prahy, za podporu. Pokud máte zájem svůj podpis připojit k originálu dopisu, který půjde na výše uvedené adresy, kontaktujte nás.

Děkujeme za pochopení

Dále prosíme o pomoc a připojujeme se k výzvě k pomoci srbskému národu při ničivých povodních.

Odkaz zde: Pomoc postiženému Srbsku a Bosně.

Bratrstvo pravoslavné mládeže v České republice

Zdroj: Sůl a země

Šestý pastýřský list vladyky Simeona

Šestý pastýřský list arcibiskupa Olomoucko-brněnského a správce metropolie Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Simeona.

Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Tento list je určen především pravoslavným Moravanům a Slezanům a všem, kdo jsou se mnou duchovně spojení a cítí se zmateni pastýřským listem vladyky Jáchyma uveřejněném ve 4. čísle letošního Hlasu pravoslaví str. 31 až 33.

Vladyka Jáchym tam o mě píše jako o bývalém arcibiskupu Olomoucko-brněnském Simeonovi a zmiňuje se o eparchiálním shromáždění, „na kterém bude volen eparchiální archijerej“.

Eparchiální shromáždění jistě bude svoláno, ale v ostatním se vladyka Jáchym hluboce mýlí. Biskupové se totiž volí doživotně a já nikam neodcházím, ani jsem se svého úřadu Olomoucko-brněnského biskupa nevzdal, jako to učinil se svým úřadem vladyka Kryštof, ani jsem nebyl sesazen řádným soudem. Proto nejsem bývalý arcibiskup Olomoucko-brněnský, ale současný. Smrt, odstoupení z vlastní vůle nebo odsouzení soudním biskupským tribunálem a následné zbavení hodnosti, to jsou totiž jediné tři způsoby, jakým biskup může opustit svůj stolec. Ústava, tuším, ještě připouští lékařské dobrozdání v případě klinické smrti.

Vladyka Jáchym také uvádí mé domnělé přestupky a výroky, na základě kterých bych měl být souzen. Jméno profesora Kountourise ze Sparty, který vyučoval na naší fakultě v Prešově a který byl v roce 1995 zvolen eparchiálním shromážděním a schválen naším posvátným Synodem, aby byl vysvěcen na biskupa žateckého, dnes u nás už mnozí nepamatují. Na základě telefonátu z Moskvy tehdy metropolita Dorotej jeho svěcení odložil. Od té doby bratr Kountouris čeká, až ho povoláme, chrání své panictví a vyučuje teologii na jedné z řeckých universit. Jeho zvolení u nás a potom odložení vysvěcení a návrat do vlasti pro něj znamenalo značné společenské ponížení, protože v Řecku mnozí žasli, jakého hrozného hříchu se musel dopustit, když byl odvolán takřka zpod biskupských světících rukou. Nikdo v Řecku nepřipustí, že by stačil jeden telefonát. Mluvil jsem o bratru Kountourisovi a jeho vysvěcení s vladykou Rastislavem a on se vyjádřil celkem kladně. Faktem zůstalo, že jsem bratra Kountourise nesvětil a žádné peníze jsem státu nevrátil, a měl-li jsem něco takového v úmyslu, jak soudí vladyka Jáchym, by bylo dost těžké dokazovat. Také nebyl svolán soudní tribunál, který by mne soudil (biskupa dle kanonických předpisů soudí sbor dvanácti biskupů, ne méně). Takže jsem stále zákonný Olomoucko-brněnský arcibiskup se všemi pravomocemi a ve všech moravských pravoslavných chrámech by mělo být vzpomínáno mé jméno na veliké ektenii, na velikém vchodu a po písni „Jest vpravdě důstojno“. Na Moravě, pokud se zrovna nenachází v chrámě ještě jiný biskup, stačí vzpomínat jen mé jméno.

Ještě o pravomocích vladyky Jáchyma. Byl na Moravě zvolen a vysvěcen na mou žádost jako můj pomocný biskup. Bylo vzato v úvahu mé stáří a bylo úkolem vladyky Jáchyma vykonávat práce, které mu uložím. Uložil jsem mu trvalou péči o moravské mnišstvo, dozor nad našimi farnostmi ve Švýcarsku a Francii a aby jednou za dva měsíce mne navštívil k biskupské poradě a k projednání dalších úkolů. Navštívil mne pouze jednou za celou dobu svého působení, mnišstvu se nevěnoval, zahraniční farnosti nenavštívil ani jednou. Do pražské eparchie odešel bez mého požehnání a působí tam bez mého souhlasu. Také v současné době na Moravě koná činy, ke kterým jsem ho nepověřil a za které nejsem zodpovědný. Je mi to líto.

Vladyka Jáchym mě také nazývá bývalým metropolitním správcem, v čem se rovněž mýlí, protože za správce metropolitního stolce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku mne uznávají skoro všechny pravoslavné autokefální církve a myslím, že většina našich věřících. Jak je známo, metropolitní správce je jmenován, když odejde církvi metropolita, který je její hlavou, a jeho funkce platí do chvíle, kdy je ustanoven metropolita nový. Protože metropolita je současně arcibiskupem pražským nebo prešovským, musí se nejdřív Svolat v uprázdněné eparchii eparchiální shromáždění, které zvolí svého biskupa. Ten je ustanoven arcibiskupem své eparchie. Pak je svolán sněm, který zvolí metropolitu a dotyčný arcibiskup zde vystupuje jako jeden ze dvou kandidátů, z nichž se metropolita volí. Sněm byl opravdu svolán, ale nebylo zachováno to, co mělo předcházet: nebyl řádně zvolen pražský arcibiskup, ale jmenován až na sněmu, což je porušení řádu. Stalo se tak proto, že si věřící pražské eparchie nedali vnutit kandidáty, které nechtěli.

Všichni v naší církvi si přejí klid a jednotu a mnozí se domnívají, že jí mohou dosáhnout a přitom nevidět slzy v pražské eparchii zaviněné zištností a bezohledností a snad i zabedněností několika duchovních. Prožili jsme právě svatou Paschu a toužíme obejmout druh druha. Vystačí nám moudrost a láska k tomu, abychom všechny zbylé překážky odstranili?


S láskou a požehnáním Váš
+Simeon
Arcibiskup Olomoucko-brněnský a metropolitní správce
Olomouc 16.května 2014

Věřící a duchovní utíkají od samozvaného a neuznávaného vladyky Jáchyma

Dopis otce Jana Polanského vladykovi Jáchymovi

Kristus vstal z mrtvých!
Vážený vladyko Jáchyme,

oznamuji Vám, že Pravoslavná církevní obec Plzeň, která je největší církevní obcí v Pražské pravoslavné eparchii, celá odchází z Pražské pravoslavné eparchie pod ochranu vladyky Simeona.

Celý život jsem spolu se svojí pastvou věrný jedné obecné svaté a apoštolské pravoslavné církvi. Na rozdíl od Vás zůstáváme věrní naší Matce Cařihradské Církvi, od které jsme dostali v roce 1998 autokefalitu, a na rozdíl od Vás zachováváme Pravoslavné Svaté Kánony a pravidla Svatých Otců.

Nesouhlasíme s Vaším násilným přeorientováváním naší místní pravoslavné církve pod Moskevský patriarchát, které nás odděluje od kanonické jednoty s ostatními pravoslavnými církvemi na světě. Nesouhlasíme s tím, aby Ruská pravoslavná církev ovládala a tunelovala naši vlastní Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku. Ruská pravoslavná církev je nám váženou sestrou, která pro naší církev v minulosti mnoho učinila, ale není naší matkou a už vůbec není naší velitelkou, která by nám jako svým vazalům dávala jen tolik svobody, kolik jí budeme projevovat poslušnosti a loajality.

Vážený vladyko Jáchyme, od vaší volby arcibiskupem pražským v Prešově již uplynulo více než 100 dní. Jak sám víte, tato volba nebyla uznaná většinou pravoslavných církví na světě, protože byla provedena v rozporu s naší ústavou i kánony. Ani Ministerstvo kultury České republiky, registrující orgán naší církve, Vás dodnes nezapsalo. Během této doby jste však na arcibiskupském trůně, který Vám po právu nenáleží, učinil mnoho autokratických a špatných rozhodnutí a prohlášení, které naši církev dovedly na pokraj zkázy.


mitr. prot. Mgr. Jan Polanský
duchovní správce pravoslavné církevní obce Plzeň
13. května 2014

Na vědomí dáno vladykovi Simonovi,
Jeho Všesvatosti Ekumenickému patriarchovi Bartolomějovi a
Ministerstvu kultury České republiky

Zdroj: Sůl a země

Dokument Ekumenického Patriarchátu k problému s RPC

...Vladyka Jáchym není kanonicky zvolený arcibiskup pražský a vladyka Rastislav není kanonicky zvolený metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Všechny zahraniční pravoslavné církve (kromě Ruska a Antiochie) uznávají pouze vladyku Simeona jako metropolitního správce...

Ekumenický patriarchát včera vydal rozsáhlý dokument o problematických snahách Ruské pravoslavné církve získat mezi světovými pravoslavnými církvemi prvenství (nyní je RPC na pátém místě v pořadí všech pravoslavných církví). V dokumentu se píše i o místní církvi.

V dokumentu se připomíná, že podle podmínek Tomosu z roku 1998 bere Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku jako znak duchovní jednoty s Matkou Církví od Ekumenického patriarchátu Svaté myro.

V dokumentu se říká, že metropolitní správce Simeon měl právo požádat Ekumenický patriarchát o pomoc s krizí v místní církvi. V otázce řešení sporů v místních církvích je zdůrazněna zodpovědnost Ekumenického patriarchátu za řešení těchto sporů v místních pravoslavných církvích soustředěných okolo Ekumenického patriarchátu. Dokument dále připomíná, že Ekumenický patriarchát má nejen právo z titulu Matky Církve řešit problémy místních církví, ale má také jako jediný právo svolávat Μείζονος καί Ὑπερτελοῦς Συνόδος všech pravoslavných církví. Tímto způsobem má Ekumenický patriarchát s předsedajícím Ekumenickým patriarchou jako jediný mezi pravoslavnými církvemi právo, bude-li to na tomto velkém synodu odsouhlaseno, zbavovat trůnu biskupy ostatních pravoslavných církví. Pravomoci Ekumenického patriachátu a Ekumenického patriarchy jsou tedy nejen v otázkách udržení jednoho dogmatu víry, ale také výkonné v otázkách řízení místních církví.

Dále se v dokumentu píše, že po odstoupení metropolity českých zemí a Slovenska vladyky Kryštofa v roce 2013 se metropolitní správce vladyka Simeon po zlovolném vyhnání dvěma arcibiskupy a jedním pomocným biskupem, kdy byl na místě metropolitního správce nahrazen jedním z nich, aby byl tentýž později opět nekanonicky zvolen metropolitou, obrátil na Ekumenický patriarchát s prosbou o řešení situace. Ekumenický patriarchát spolu s většinou ostatních církví tyto nekanonické činy neuznal a prohlásil je za neplatné. To znamená, že vladyka Jáchym není kanonicky zvolený arcibiskup pražský a vladyka Rastislav není kanonicky zvolený metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Zahraniční pravoslavné církve s výjimkou Ruské pravoslavné církve a Antiochijské církve následují rozhodnutí Ekumenického patriarchátu a uznávají jen vladyku Simeona jako metropolitního správce.

V otázce místní Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku ještě tento dokument doplňuje, že když v roce 1948 arcibiskup pražský Sawatij požadoval převést místní československou pravoslavnou církev z Ekumenického patriarchátu pod Moskevský patriarchát, byla mu dána odpověď, že to není možné, protože Matkou Církví je již Ekumenický patriarchát. Tři roky potom v roce 1951 dostala místní církev autokefalitu z Moskevského patriachátu, který ale k tomu vzhledem k výše uvedenému neměl oprávnění. Proto nebyla tato autokefalita v pravoslavném světě uznávána kromě satelitů Moskvy. Plné uznání autokefality mohla místní Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku dostat až po skončení období komunistické totality z rukou Ekumenického patriarchátu v roce 1998.

Celý dokument najdete zde: http://www.ec-patr.org/docdisplay.php?lang=gr&id=1882&tla=gr nebo také zde: http://www.ec-patr.org/arxeio/avidou-ravenna.pdf

Zdroj: Sůl a země

Odpověď vl. Simeona na akci vl. Juraje

Metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vladyka Simeon se vyjádřil k akci vladyky Juraje v Rusku. Jeho odpověď na dotaz zahraničních médií zní takto:

Hluboce lituji nynější akce a prohlášení jeho vysokopřeosvícenosti vladyky Juraje, které byly udělány v důsledku nekanonického jednání mladých biskupů. Vladyka Juraj nazval Ruskou církev jako "Matku Církev", když spolusloužil s Moskevským patriarchou Kirillem.

Dokonce i student prvního ročníku teologie ví, že naše Matka Církev je Ekumenický Patriarchát, který nám poslal sv. Cyrila a Metoděje.

Ruská Pravoslavná Církev má také svoji Matku Církev, kterým je Ekumenický Patriarchát.

Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku získala samostatnost (autokefalitu) v roce 1998 od Ekumenického Patriarchátu.

Nesprávně udělená autokefalita (v roce 1951), kterou jsme před tím obdrželi od Moskevského Patriarchátu nebyla uznávána ostatními místními pravoslavnými církvemi, dokud jsme se nevrátili do kanonického stavu (čili potvrzením autokefality Ekumenickým Patriarchátem v 1998).

Prosím všechny o jejich modlitby, aby trápení naší církve brzy skončilo.

U příležitosti Svátku Vzkříšení Vám i čtenářům přeji pevné zdraví a požehnání vzkříšeného Pána.

Kristus vstal z mrtvých.

----------

originál zde: http://www.romfea.gr/ektakta-nea-2/24019-2014-04-26-20-00-57

Zde je jediná dostupná informace o takzvaném udělení autokefality Moskevským patriarchátem v roce 1951. Originální text se zřejmě nedochoval, dnes existuje pouze zpráva o něm v časopise Журнал Московской Патриархии: Prohlášení 1951.

Zde je plné znění potvrzení autokefality Ekumenickým patriarchátem z roku 1998. Tento dokument na rozdíl od mnohem prostšího sdělení z roku 1951 obsahuje konkrétní prováděcí předpisy a pravidla. Tento oficiální dokument připodepsalo 12 vladyků a patriarchů světových pravoslavných církví a následně byl tento dokument uznán všemi pravoslavnými církvemi na světě: Tomos 1998.

Návštěva vl. Juraje v Rusku otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem

Ruské a řecké zpravodajské servery podrobně informují o cestě vladyky Juraje s doprovodem do Ruska dne 24.4.2014, která otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem.

Vladyka Juraj se svým doprovodem (také se zástupci ruské církve na Slovensku) sloužil v Trojicko-Sergejevské lávře spolu s patriarchou Kirillem. Patriarcha Kirill mimo jiné ve své řeči zdůraznil, že ruská církev udělila československé církvi autokefalitu, což vladyka Juraj svými slovy v děkovném projevu potvrdil, když hovořil o místní československé církvi jako o dceři ruské církve.

Tato prohlášení patriarchy Kirilla a vladyky Juraje se považují za odmítnutí sdělení Ekumenického patriarchátu ze dne 1.4.2014 a vyjádření nezájmu o postavení Ekumenického patriarchátu ve společenství světových pravoslavných církví. Místní československá církev se tímto krokem oddělila od většiny pravoslavného světa a stala se závislou na ruské církvi.

Zde je jediná dostupná informace o takzvaném udělení autokefality Moskevským patriarchátem v roce 1951. Originální text se zřejmě nedochoval, dnes existuje pouze zpráva o něm v časopise Журнал Московской Патриархии: Prohlášení 1951.

Zde je plné znění potvrzení autokefality Ekumenickým patriarchátem z roku 1998. Tento dokument na rozdíl od mnohem prostšího sdělení z roku 1951 obsahuje konkrétní prováděcí předpisy a pravidla. Tento oficiální dokument připodepsalo 12 vladyků a patriarchů světových pravoslavných církví a následně byl tento dokument uznán všemi pravoslavnými církvemi na světě: Tomos 1998.

zprávy v ruštině: http://www.patriarchia.ru/db/text/3636886.html

zprávy v řečtině: http://www.agioritikovima.gr/rosiki/item/31564...

Zdroj: Sůl a země

Pravoslavná církev už má první miliony z restitucí. Způsob jejich užití vyvolává pochybnosti

V pravoslavné církvi se po odstoupení vladyky Kryštofa rozhořel boj o kontrolu nad více než jednou miliardou korun z církevních restitucí. Prvních 38 milionů už doputovalo na účet církve, která pod novým vedením zamýšlí poskytnout půjčku ve výši 24 milionů korun za účelem splátky úvěru na rekonstrukci hotelu v Praze, který církev pronajímá soukromému provozovateli. Okolnosti půjčky proto vzbuzují pochybnosti o tom, nejde-li o vyvádění peněz mimo církev.


„Eparchiální rada opravňuje statutárního zástupce eparchie k podepsání smlouvy o účelově vázané půjčce ve výši 24.000.000,- s pevně stanoveným úrokem 5% a dobou trvání do července 2036 se společností Orea Imera, s.r.o. zastoupenou panem Ioannisem Moutsopoulosem za účelem splátky úvěru na rekonstrukci nemovitosti v ulici V Jámě, Praha (Hotel Icon) u organizační složky Oberbank AG pobočka Česká republika (předmětná nemovitost je vlastněná Pravoslavnou církví v českých zemích a je zastavena výše zmíněné bance jako záruka za úvěr společnosti Orea Imera, jehož prostřednictvím byla budova rekonstruována),“ stojí v dokumentu, který mají ParlamentníListy.cz k dispozici.

Redakce proto požádala o vyjádření nového pražského arcibiskupa Jáchyma (vlastním jménem Roman Hrdý). „Toto jsou interní záležitosti naší Eparchiální rady a Hospodářského odboru, tedy řádně zvolených orgánů. O ničem podobném se ještě zdaleka definitivně nerozhodlo, nyní se jen radíme, jak pozitivně vyřešit problémy, které naše eparchie má, stejně jako je má každá organizace,“ sdělil Jáchym.

„Až se o jakékoliv hospodářské otázce definitivně poradíme a rozhodneme, jak ji řešit, bude to transparentně zveřejněno, k tomu ale ještě zdaleka nedošlo,“ uvedl Jáchym s tím, že už na dotazy ParlamentníchListů.cz dále nechce reagovat.

Nový pražský arcibiskup tedy slíbil, že se věc transparentně projedná a zveřejní. ParlamentníListy.cz budou sledovat, zda se tak skutečně stane. Zástupci hotelu se k věci nevyjádřili.

Rušení farností

V církvi v současné době navíc dochází k rušení farností, takzvaných eparchií, jak se stalo například v Chomutově. Přitom jde o samostatně hospodařící jednotky, které mají vlastní IČO. Podle informací zevnitř církve nejsou tyto farnosti řádně zlikvidovány a jejich majetek je převáděn pod pražskou obec. To je mimo jiné v rozporu s pravoslavnou ústavou, která uvádí, že farnost může být zrušena pouze tak, že se sama rozpustí, nikoliv nařízením shora.

Pomoc přišla z Ruska

V rozporu s církevními pravidly má být i odvolání vladyky Simeona, někdejšího olomoucko-brněnského arcibiskupa a metropolitního správce. Simeon byl odvolán v Praze 9. prosince Jáchymem a slovenským arcibiskupem Rastislavem. V odvolání Siemeona jim údajně pomáhal metropolita Hilarion Volokolamský, který je vysoko postaveným biskupem Ruské pravoslavné církve a kvůli tomu ten den dokonce přiletěl do Prahy.

Také samotné zvolení Jáchyma pražským arcibiskupem a slovenského arcibiskupa Rastislava hlavou církve nebylo v souladu s kánony pravoslavných. Volby se odehrály 11. ledna v Prešově. „Rastislav byl protiprávně zvolen metropolitou v českých zemích a na Slovensku a můj bývalý pomocný biskup Jáchym bez mého vědomí, souhlasu a požehnání abdikoval na svoji funkci a byl jmenován lžisynodem, který jsem nesvolal, arcibiskupem pražským. A tyto volby, jak je nám oběma jasné, nejsou kanonické,” napsal den po této volbě v dopise konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi Simeon.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj, který je mezi všemi světovými pravoslavnými církvemi včetně ruské církve uznáván jako první mezi rovnými a který je také hlavou Konstantinopolské církve, která československé pravoslavné církvi v roce 1998 udělila samostatnost, se již názorů dnes již bývalého olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona zastal. Poprvé tak učinil v dopise z konce minulého roku. V něm označil Simeonovo odvolání za neplatné a prosincové jednání biskupů Rastislava, Juraje a Jáchyma vůči němu za nezdravé a svévolné.

Poté se počátkem letošního dubna objevila další informace, že Ekumenický konstantinopolský patriarchát neuznal ani jmenování Jáchyma na post arcibiskupa pražského ani volbu vladyky Rastislava s tím, že všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve po kritickém synodu z prosince loňského roku jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.

Konstantinopolský patriarchát jako první mezi rovnými, a současně pro zdejší pravoslavnou církev mateřská církev, společně s ostatními 11 autokefálními církvemi daly tuto skutečnost jasně najevo svou neúčastí na intronizaci obou biskupů. Této slavnosti byli účastni pouze představitelé ruské a antiochijské pravoslavné církve. V jiném dokumentu byl Rastislav označen jako „persona non grata".

Do hry vstupuje majitel realitní kanceláře

Na místo po někdejším olomoucko-brněnském arcibiskupovi a dočasném metropolitním správci Simeonovi má údajně zálusk olomoucký podnikatel a shodou okolností majitel realitní kanceláře DACHI, s.r.o. Marek Novotný, který byl pravoslavně vysvěcen a dostal se tak do vedení církve. S firmou DACHI, s.r.o. a příbuznými Jáchyma je také údajně spojena interní mobilní síť pravoslavné církve. Ten, kdo tuto síť spravuje, má přístup k evidenci hovorů probíhajících mezi členy církve. ParlamentníListy.cz. v této záležitosti Novotného kontaktovaly, dosud však neodpověděl.

Kouzlení s překladem

Aby toho nebylo málo, bylo podáno trestní oznámení v souvislosti se zápisem Marka Krupici statutářem církve. Zápis Marka Krupici provedlo Ministerstvo kultury ČR a není vyloučeno, že se tak mohlo stát v důsledku podvodného jednání.

Marek Krupica se stal pražským správcem arcibiskupství dle rozhodnutí synodu ihned po loňské dubnové abdikaci Kryštofa, ačkoliv Krupica sám není biskupem, tak po několik měsíců rozhodoval o věcech, na které má kanonické právo pouze vysvěcený biskup. Poté, co vyšly najevo informace o tom, jak Krupica zneužívá svých pravomocí a dělá čistky nepohodlných duchovních, o čemž informovaly ParlamentníListy.cz (více například ZDE), vladyka Simeon jej z místa správce odvolal. Krupica to však nerespektoval a písemně obvinil Simeona ze senility. Tím začaly snahy o odstranění Simeona z vedení církve.

Jak ParlamentníListy.cz zjistily, ministerstvo totiž tehdy zapsalo Marka Krupicu jen na základě prosté kopie tohoto jmenovacího dekretu v jazyce českém a až přibližně po půl roce byla doložena pouze notářsky ověřená kopie, tedy pouze vidimace takto přizpůsobeného a doplněného překladu v češtině. Na námitky vznesené právním zástupcem vladyky Simeona a na návrh požadovaného zapsání Simeona statutárním zástupcem, jakožto jediného synodem řádně zvoleného a mezinárodně uznávaného správce církve, resort kultury doposud kladně nereagoval a změnu statutáře zrušením Krupici a zapsáním Simeona do registru doposud neprovedl. Nezapsali zatím ale ani Jáchyma, který, kdyby byla jeho volba pražským arcibiskupem mezinárodně uznána za kanonickou a ústavní, by měl být zapsán do těchto funkcí.

V této věci minulý týden zasedala rozkladová komise Ministerstva kultury ČR pod patronací ministra. ParlamentnímListům.cz to potvrdila mluvčí ministerstva Helena Markusová s tím, že jde o složitý případ. Podle posledních informací věc zatím není uzavřena. Jasněji by podle mluvčí mělo být po Velikonocích.

Právního zástupce vladyky Simeona se navíc podle informací ParlamentníchListů.cz Jáchym spolu se svými kolegy, kteří uchvátili moc v církvi, pokusil zastrašit a podal na něj stížnost advokátní komoře za údajně nedůstojné chování a že se jako neznámá osoba odmítl před nimi jako novými církevními hodnostáři legitimovat. Existuje dokument, který to dokazuje a který má redakce k dispozici. Ve skutečnosti je ale tento právník mnoho let známý v pravoslavné církvi, je z pravoslavné rodiny, kterou dokonce lidé z Jáchymova vedení navštěvovali a dobře znali.

Jáchym obvinění popírá

Jáchym veškerá obvinění popírá. Podle jeho slov se jedná jen o vymyšlené lži, které šíří neoficiální a skandální webové stránky, jak uvedl již dříve ParlamentnímListům.cz. Pravdivá a oficiální stanoviska jsou podle něj k dispozici pouze na jím kontrolovaných webových stránkách jednotlivých eparchií. „Jinak vám nebudu poskytovat žádné rozhovory, které jinak běžně poskytuji – viz nedávný rozhovor pro deník Právo o Ukrajině (pozn. red.: tento rozhovor však vyvolal rozhořčení ukrajinských věřících, kterým popřel právo na jejich svobodné a demokratické sebeurčení a tito, hluboce uraženi, spustili petici vyjadřující nesouhlas s Jáchymovými jednostranně proruskými názory) a nebudu se jako arcibiskup s nikým bavit o kdejakých drbech a pomluvách, které kdokoliv kdekoliv provokativně píše. V tom skutečně nevidím žádný smysl a hodnotu,“ prohlásil.

Jak to celé začalo?

Jáchym se stal pražským arcibiskupem po několikaměsíčním boji o moc v podobě intrik a zastrašování. Vše začalo, když metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a pražský arcibiskup Kryštof vloni 12. dubna odstoupil poté, co byl v TV Nova, Blesku a dalších médiích obviněn členy své církve z toho, že má několik milenek a s nimi děti. Rezignoval podle svých slov pro jednotu církve. Ačkoliv byla obvinění proti němu pár dní po jeho rezignaci samotnými svědky odvolána, Kryštof nebyl dosud očištěn a povolán zpět do úřadu.

autor: Petr Kupka, parlamentnilisty.cz

Pašije v našich životech

Zamyšlení velkopáteční

Oplakávání Pána JežíšeV minulých dnech jsme liturgicky prošli s Pánem poslední dny jeho pozemského života před Vzkříšením. Pokud věnujeme pozornost obsahu těchto dnů, vnímáme tyto události jako něco, co otřásá lidskou duší. Od slavného okamžiku, kdy Pán Ježíš, pln vnitřního pohnutí, vzkřísil Lazara, na které reagovali velekněží, staršinové a všichni ti, které dnes nazýváme pojmem "farizej", neslýchaným úradkem: "Zabijeme jeho i Lazara." Pak jsme viděli tu hroznou proměnu davu volajícího Pánu při jeho slavném vjezdu do Jerusalema: "Hosana!" v lůzu řvoucí k Pilátovi: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Před naším duševním zrakem se ve středu objevila hnusná a podlá zrada Jidášova, abychom viděli, kam až může klesnout hříchem raněné lidství, a vzápětí hledíme na obraz takové dobroty a pokory, že se to vymyká lidskému chápání - to se Bůh sklání k člověku, když Spasitel umývá nohy svým apoštolům.

Celý ten týden nám vlastně vypráví o sestupování a snižování. Jenže jiné to je, když klesá člověk, a jiné to je, když se snižuje Bůh. Svou zlobou člověk už tady za svého života sestupuje do pekla, ale Bůh svou dobrotou sestupuje sem k nám na zemi, aby nám přinesl lásku.

Tyto události vyprávějí nejen o činech lidí, které se staly v Jerusalemě před dvěma tisíci lety. Jejich obsah je daleko hlubší. Ukazují něco podstatného o člověku a zjevují něco důležitého o Bohu. Jako by to byl soud nad člověkem, nad každým z nás, nad našimi hříchy. Ve světle tohoto týdne se v každém z nás ukazují nepřející a závistiví farizeové, pragmatičtí velekněžští saduceové i zrádní jidášové. Zároveň v jejich světle můžeme spatřit, že Bůh se slitovává nad každým darebákem a že každý pokleslý člověk může být dotykem Božím napraven, pokud v něm zbyla ještě alespoň špetka dobra. Kde leží ta hranice, za kterou Bůh už nemůže na člověka dosáhnout? Tou čárou, kterou může lidská svoboda bohužel kdykoliv překročit, je rouhání Duchu Svatému. To je vnitřní stav naprostého výsměchu svatým věcem, totální pragmatičnosti a pevného zavření očí před pravdou, kterou už nechci vidět: "Zabijeme jeho i Lazara," nebo: "Co mi dáte, když vám ho zradím?"

+ + +

Zrada, zbabělost a nevděk jsou jedny z nejhorších lidských vlastností. Ukazuje se v nich lidská nízkost v celé své obludné špatnosti. Sv. Justýn (Popovič), veliký hierarcha a učitel Srbské církve dvacátého století, pravil, že jsou tři nejhorší zrady v dějinách lidstva. Když zobecníme jeho slova, tak jsou to tři druhy zrady: zrada Adamova, zrada Jidášova a zrada biskupa, který odvede své stádce do rozkolu. Všechny tři zrady jsou odporným chováním toho, jenž nejen pohrdne, ale přímo poplivá Boha za to, že člověka zahrnul veškerým dobrodiním. Zrada Adamova je strašnou zradou, při níž se stvoření postavilo proti Stvořiteli a jeho lásce. Zrada Jidášova je zradou, při níž se učedník postavil proti Učiteli a jeho laskavosti. Zrada biskupa, je zradou toho, kdo od Církve vše dostal - i svou hierarchickou hodnost - a toho všeho použije, aby vedl od spásy ty, kvůli jejichž spasení to vše od Církve obdržel. Všechny tři zrady jsou plivnutím na ruku, z níž zrádce před tím bral vše, co teď má...

+ + +

Historie se neustále opakuje, protože člověk je stále hříšný a Bůh je stále dobrý. A tak tento pašijový příběh vidíme pořád znova a znova klokotat v lidských dějinách, v malém i velkém, v jednotlivých lidských osudech, i v dějinách církví, národů i říší.

Život našeho místního Pravoslaví byl v celých svých dějinách křížovou cestou. Cyrilometodějství bylo krátce po svém rozkvětu ukřižováno. České Pravoslaví sv. Václava a Ludmily až ke sv. Prokopu bylo na sklonku 11. stol. ukřižováno. Když už se zdálo, že přijde vzkříšení a nastoupilo husitství, následovalo to nejbolestnější církevní i národní ukřižování dobou pobělohorskou. Na této dějinné cestě byla doba obnovení Pravoslaví po první světové válce skutečným, celými pokoleními tolik vytouženým, Vzkříšením. Bylo to jako návrat z babylonského zajetí. Ale i v této éře místního pravoslavného vzkříšení se stále v menších periodách opakuje: zrada, kříž a vzkříšení. Doba sv. Gorazda, kterého tolik blízkých lidí, na něž spoléhal, zklamalo, se uzavřela jeho "ukřižováním" 4. září 1942, a celá válečná doba, kdy byla místní pravoslavná církev zakázána a likvidována, byla vlastně ukřižováním církve, po němž však přišlo vzkříšení po válce. Chrámy se opět otevřely, přišli Volyňáci, zmučená církev ožila. Jenže už brzy znovu vstupujeme na Golgotu, tentokrát nás škrtili pomalu a to vytrvalým politickým tlakem, až tu krátce před rokem 1989 skoro nic nezbylo. A přišlo další vzkříšení, prázdné farnosti se naplnily, církev začala žít; jenže je tu rok 2013 a znovu pašije. Do církve se zařízl nůž rozkolu.

Dnes naše církev prochází svým dalším pašijovým příběhem (pokolikáté už?), protože Boží prozřetelnost zřejmě považovala za nutné, aby zde proběhlo "tříbení duchů" a vyšlo najevo "smýšlení mnohých srdcí". Byli jsme svědky ohavné zrady. V jednom ohledu smutnější než Jidášovy - zde totiž odpadli lidé, na které jsme ještě nedávno tolik spoléhali. Kvůli některým z nich v minulosti někteří překonali i všelijaké zkoušky. Věřili jsme nějakému člověku a doufali, že v něm přichází nová budoucnost našeho místního církevního společenství, éra lepší. Zklamání je pak o to krušnější a bolestnější, když tuto církev s úsměvem přibíjí na kříž právě ten, jemuž jsme tak důvěřovali.

A opět jsou tu stejné reálie, jako před dvěma tisíciletími. Cinkání stříbrných a tanec kolem měšce. Ti, kteří by měli stát na stráži pravdy a spravedlnosti, veřejně podporovat svatootcovské kánony i obyčejnou slušnost, jsou zalezlí a schovávají se někde za zamčenými dveřmi, kde čekají, jak to dopadne. Velekněžští saduceové ve své radě provádějí svou pragmatickou politiku (lépe, aby jeden člověk zemřel za lid) a položit si otázku, zda se to líbí Bohu, je zřejmě ani nenapadne. Kolem sebe shromáždili lůzu, která na internetu laje tomu, koho ještě nedávno velebila. (Asi sem připravím nějaký pohled na nenávistný povyk této internetové lůzy, kterou kolem sebe současní velekněží shromáždili. Snad si pak někdo uvědomí, jaký duch tam mezi nimi pracuje.)

+ + +

"Svět se bude radovat, vy však budete plakat," pravil Pán apoštolům. To jsou slova, který se nám vrývají do myšlení, protože ti, kteří nás zradili, triumfují a jásají nad vydařeným pučem, kdežto my jsme smutní.

Zatímco jedni uchvátili moc a kráčejí od vítězství k vítězství, my se musíme dívat, jak zrada a věrolomnost, pýcha a arogance triumfují. Jedni dostali do rukou milióny, druzí jsou zbavováni kněžského platu. A tak by se dalo pokračovat ještě dál. Platí už zde opravdu jen právo silnějšího a lstivějšího?

Mám v úmyslu sem někdy vložit své svědectví o jednání v Bratislavě s vladykou Rastislavem. Pak čtenář pochopí, co mám na mysli, když výše píši o věrolomnosti.
Evangelium nás učí, že jakmile se jednou dá pohybu pašijový mechanismus lidské nízkosti, přestanou platit všechna pravidla. (Připravuji k uveřejnění dříve nachystanou zajímavou stať rozebírající soud a odsouzení Pána Ježíše z hlediska právnického; autor tam ukazuje, že při soudu nad Ježíšem Kristem byly porušeny snad všechny zákony židovské, které se týkaly soudně-trestního procesu, a stejně tak i zákony římské.) Podobně i v naší situaci s hrůzou sledujeme, jak najednou neplatí ani ústava ani kánony ani jiné teologické principy, které jsou pro život církve závazné. Samotné formule kánonů a zákonů však nejsou tím podstatným. Hrozivé není samo překročení nějaké normy, ale to, co za tímto překročením stojí - lidská neschopnost lásky a pokory, i osobní charakter. Čili neutajitelná exploze lidské svévole, zištnosti a zloby. To je ta bomba, trhající církev na kusy. Posvátné kánony nutí člověka k pokoře, a snahou o jejich plnění se vytváří v církvi prostředí umožňující řád, předvídatelnost, čitelnost chování hierarchie a především - vzájemnou lásku a pokoj. Hlavní smysl kánonů je zkrotit svévoli a pýchu.

Jenže - "ďábel si vyžádal, aby nás směl přesívat jako pšenici," - stejně jako v dobách apoštolů. Jsme my však ještě těmi, kdo jsou schopni "stát pevně, stát s bázní". Bůh může učinit zázrak kdykoliv, v každém okamžiku může přijít vzkříšení. Otázkou je, jestli je tu vlastně vůbec někdo, kvůli komu by to měl udělat. A nebo ještě jinak - možná, že my, kteří jsme dnes těmi plačícími, ve skutečnosti bráníme svými hříchy Bohu vykonat tento zázrak Vzkříšení. Všichni bychom chtěli spravedlnost, jenže si neuvědomujeme, že spravedlnost znamená naše odsouzeni. Spravedlnost nám neskýtá naději. Doufejme nikoliv ve spravedlnost, ale v milosrdenství. Takže neprosme Boha o spravedlnost, ale aby se nad námi smiloval a odpustil nám hříchy, kvůli nimž na nás toto všechno přišlo.

+ + +

Jediné, co dává člověku sílu přežít ten pašijový příběh, ať už má rozměry osobní či rodinné nebo církevní či národní, je to, že známe jeho konec. A tím je Vzkříšení. Přetrvá-li víra, budou síly zla a smrti jednou přemoženy. Nikoliv lidskou mocí, ale Boží silou. V tom je naše naděje. Nevíme, zdali se toho dožijeme ani jak dlouho budeme na kříži, ale víme, že jednou Vzkříšení musí přijít.

Kaló Páscha!

http://www.ambon.or.cz/