čt04272017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Aktuality

Aktuality

Sestoupení blahodatného ohně - Přímý přenos, sobota 19.4.2014, 13:00

Раз в год, в канун православной Пасхи, в Великую Субботу, почти две тысячи лет в Иерусалиме сходит Благодатный огонь. Посмотреть на это чудо каждый год собираются десятки тысяч людей со всего мира.

Благодатный огонь считается символом благословения Божия роду человеческому. Он разносится паломниками по всему православному миру. Из Иерусалима Благодатный огонь специальным авиарейсом будет доставлен в Москву к началу пасхального богослужения в храме Христа Спасителя, возглавляемого патриархом Московским и всея Руси Кириллом.

Přímý přenos ruské televize NTV v sobotu 19. 4. začíná ve 13:00 středoevropského času.

http://www.ntv.ru/peredacha/shozhdenie_blagodatnogo_ognja

Pátý arcipastýřský list vladyky Simeona

Pátý arcipastýřský list arcibiskupa olomoucko-brněnského a správce metropolie pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku na svátek slavného zmrtvýchvstání Krista Boha našeho.

V Olomouci 17.4.2014.

Vážené sestry a bratři, důstojní otcové,

Kristus vstal z mrtvých, radosti má!

Zdravím Vás, moji mílí, slovy ctihodného Serafíma Sárovského u příležitosti svátku svaté Paschy – Božího Beránka pro nás zabitého a pro nás vzkříšeného, v nás žijícího a v nás věčně se radujícího z očišťovaného a očištěného světa – očišťovaného ne pro anděly, ale pro nás, lidské služebníky, které si na věky zamiloval. Je nám dán tento svátek, abychom uprostřed temnot, které nás obklopují, uprostřed lží a intrik, kterých je plný tento svět, dokázali vydechnout a pocítit záři nad každou září, světlo, které svítí nad každé světlo a zmučená srdce aby se naplnila radostí. Pomáhá nám, abychom chvíli neviděli Jidáše Iškariotského, měřícího závistivým pohledem proud drahého oleje vylévaného na nohy Mistra a plnícího vůní skromný bethanijský dům, když se tento olej mohl prodat a využít účelněji, tak účelně, jak jen to dokáže zvážit Jidášovo zlodějské srdce, nemocné láskou k penězům. Nebylo to bujné koňské spřežení, které vezlo Krále k jeho korunovaci, ale skromné oslátko, zvířátko, hodící se spíš k polním pracím než pro reprezentační průvod krále. Ono ho vezlo do města, kde měl přijmout tu nejvzácnější královskou korunu – korunu z trní, zdobenou rubíny z jeho krve. Nebyla to koruna, jakou jsou korunováni králové, kteří posílají své služebníky, aby za ně umírali, ale koruna pro krále, který sám pokládá život za své služebníky. Sám o své královské hodnosti mlčí. Přizná se, že je král, až před Pilátem, až bude všem jasné, že je protikladem krále, který nosí meč. Chápali ti, kdo ho vítali, slavný okamžik, který prožívali? Kladli mu své pláště na cestu jako koberec, zdobili ho palmovými větvemi a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský" (Jan 12,13) Chápeme i my hlubinu moudrosti a lásky Boží, když zaplane světlo svíce v naší dlani a my zpíváme hymnus vzkříšení: "Vstal z mrtvých Kristus, z mrtvých smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval?"

"Toť jest den, který učinil Hospodin. Radujme se a veselme se v něm!" Nepromarněme tu posvátnou chvíli, kdy uprostřed svého pozemského bytí staneme náhle v nebi. Obklopuje nás země, ale je jiná, srdce nám bije nebesky, oči nám hledí nebeskými dálkami a propalují se až k trůnu Korunovaného a vše je naplněno tou písní vzkříšení. Ano, radujme se, nezapomeňme však, že je to dar, veliký dar Boží lásky, ze kterého se smíme radovat, do kterého smíme vstoupit a dokonce v něm setrvat. Ta chvíle nám dává právo uvěřit, že všechno zlo, kterým jsme se brodili a brodíme na světě, se může proměnit v sen, který byl a nebude, protože v Bohu je dost lásky, aby ten zázrak učinila, aby všechno zlo, hněv, nenávist v nás i v jiných mohlo pojednou nebýt, rozplynout se a být pohlceno v této záplavě lásky jako je smrt pohlcena v záplavě života Kristova, a to, co pomíjí, je přemoženo tím, co nepomíjí.

Čtyřicet dní budeme zpívat píseň vzkříšení. Pak se stane krásnou vzpomínkou. Snad s ní zůstane navíc i kus čistoty, kus odpuštění, kterého jsme se naplnili z paschální studánky. Rozhodně bychom však neměli zapomenout, ba nesmíme zapomenout na veliký dluh lásky, který nám zanechala krvavá sláva Beránkova. Nešetřeme jí! Dostali jsme jí tolik, že budeme mít co dělat, abychom ji rozdali. A navíc! To je ta síla, která má proměnit svět. A my v této proměně smíme asistovat! Nenechme si vzít právo na toto poslání a zároveň na zvláštní a podivuhodnou moc, moc být Božími dětmi! Vždyť Kristus vstal z mrtvých, radosti má!

Arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon

Eparchiální rada chtěla zatajit nevýhodnou půjčku!! 24 miliónů od státu z církevních restitucí putuje k soukromému firmě!!!

 

Samozvaná Eparchiální rada chtěla před věřícími i širokou veřejností zatajit nevýhodnou půjčku soukromé firmě. Celým pravoslavným světem neuznávané současné vedení Pravoslavné církve v českých zemích v čele s pány Hrdým (vladyka Jáchym), Krupicou, Šuvarským a dalšími přisluhovači se snažilo zatajit před věřícími nevýhodnou dlohodobou půjčku soukromé firmě!!!

Přikládáme oficiální zápis zveřejněný na webových stránkách Pražské eparchie. USNESENÍ EPARCHIÁLNÍ RADY ZE ZASEDÁNÍ DNE 8. 4. 2014

V přiloženém dokumentu si všimněte, že chybí bod číslo 5.

Pod tímto bodem je v originálu usnesení rozhodnutí o pújčce 24 000 000,- Kč soukromé firmě Orea Imera.

Další z řady mnoha důkazů, který potvrzuje názor, že se před rokem odehrálo dlouhodobě připravované spiknutí za účelem ovládnutí kontroly nad miliardou korun z církevních restritucí.

Proč byl tento bod z oficiálního zápisu odstraněn?

Proč se věřící a duchovní neměli dozvědět o této půjčce?

Co se děje s dalšími penězi z církevních restitucí v pravoslavné církvi?

Jak je vůbec možné, že stát dovolí, aby pravoslavným světem neuznané současné vedení církve rozhazovalo restituční církevní peníze?

Budeme pro Vás zjišťovat bližší informace k této skandální kauze.

V ruském jazyce:

Епархиальный совет хотел скрыть невыгодный кредит!! 24 миллиона от государства из средств церковной реституции переходит в руки частной компании!!!

Самозваный Епархиальный совет хотел скрыть от верующих и широкой общественности предоставление невыгодного долгосрочного кредита частной компании. Непризнанное всем православным миром нынешнее руководство Православной Церкви Чешских земель во главе с господами Грды (епископом Иоакимом), Крупицей, Шуварским и их прислужниками пытались скрыть от верующих оформление долгосрочного кредита на невыгодных условиях частной фирме!!!

В качестве подтверждения прилагаем официальную запись, опубликованную на сайте Пражской епархии: «ПОСТАНОВЛЕНИЯ ЕПАРХИАЛЬНОГО СОВЕТА, ПРИНЯТЫЕ НА ЗАСЕДАНИИ 08.04.2014»

В прилагаемом документе, однако, обращает на себя внимание полное отсутствие пункта 5.

Под этим пунктом в оригинальном документе с резолюциями и находится Постановление о предоставлении денежного кредита в размере 24 000 000 крон частному предприятию «Orea Imera».

Это еще одно из множества доказательств, подтверждающих мнение, что переворот, произошедший год назад, является частью давно и тщательно запланированного заговора с целью захвата контроля над миллиардом крон церковной реституции.

Почему этот пункт удален из официального протокола?

Почему верующие и духовенство не должны знать об этом кредите?

Что будет происходить с другими средствами, выдаваемыми по церковной реституции Православной Церкви?

Как вообще возможно, чтобы государство позволило непризнанному Православным миром нынешнему псевдоруководству разбрасывать возвращаемые Церкви деньги?

Мы будем и в дальнейшем информировать Вас об этом скандальном деле.

Quo vadis, česká církvi?

...Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.

...Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. 

Quo vadis, česká církvi?

Přemýšlím poslední dobou často nad tím, odkud se vlastně odvíjejí vlákna, z nichž pak vznikla pavučina, do níž je lapena naše církev. Zřejmě obě strany sváru (či rozkolu) by kývly na to, že se jim situace, do níž jsme se dostali, nelíbí (alespoň na něčem se shodneme). Pokud by snad byl někdo s destabilizací naší církve spokojen, pak by to jistě nemohl být pravoslavný člověk.

Sleduji-li ta vlákna k jejich zdroji, zdá se mi, že významná část z nich začíná u pokažené eklesiologie, která se dlouhodobě projevuje u některých osob naší církve. Eklesiologie - to je teologický obor zabývající Církví jako svým předmětem; tj. např. vlastnostmi Církve nebo jaké rysy musí mít pravoslavná víra v Církev. Pokažený - resp. nepravoslavný - pohled na Církev, který se u nás místy objevuje, má různá svá vyjádření.

V poslední době vykvetla tato jedovatá bylina např. podivným chápáním autokefality. Částečně to však není novinka. Je to takový kníkavě flašinetový evergreen v naší církvi, který jsme zatím nedokázali překonat, ale periodicky se nám vrací jako kýčovitá Matějská pouť do Prahy.

Především tedy stručně zmíním tento rys naší deformované eklesiologie.

V době první republiky musel sv. vladyka mučedník Gorazd stále tlumit nerozumné tužby některých lidí, kteří nedostatečně chápali pravoslaví, po rychlém nadělení autokefality. Tu si teologicky nezralí neofyti představovali přibližně v tomto smyslu: "Budeme samostatní, a pak si tu budeme moci dělat, co chceme, a nikdo nám do toho nebude mluvit." Podobné pojetí církevní samostatnosti přešlo i do Československé (husitské) církve, protože obě církve byly vzájemně určitými výchozími názorovými platformami propojeny, byť se nakonec diametrálně rozešly jak v oblasti věrouky, tak v oblasti vzájemných vztahů. Takto vzniklé, hluboce nepravoslavné, pojetí církve a autokefality nějak přežívalo v této protestantské církvi, a k nám dnes, po uplynutí skoro stovky let, nyní začalo silně pronikat zpět právě skrze osoby, které přešly do českého Pravoslaví z prostředí Československé husitské církve, nebo skrze ty, kteří v duchovním klimatu její školy studovali (či studují) a nasávají do sebe specifického ducha této církve.

Druhý zdroj našeho pokaženého vnímání autokefality tkví v církevní politice Moskvy. Po druhé světové válce jsme dostali jakousi autokefalitu moskevskou, kterou většina pravoslavného světa neuznávala, a my jsme si na to zvykli. Začalo nám připadat normální, že se u nás děje něco, co většina světových autokefálních církví nepřijímá, a nějak nám nevadilo. Prostě jsme se naučili v tomto schizofrenním a polopravoslavném stavu církevního myšlení fungovat. Ostatně panovala zde totalita, a tak se nějaké kloudné řešení stejně hledat nedalo. Dnes už ale nelze chápat ani mlčky tolerovat, když slýcháváme teologicky velice pokleslé výroky ve smyslu: "Když nám Konstantinopol vezme autokefalitu, tak se prostě vrátíme k té autokefalitě moskevské." Lidé, kteří v současné době s takovými slovíčky žonglují, to opravdu nemají v hlavě teologicky správně srovnané...

A navíc - do třetice - se na našem způsobu myšlení podepsala skutečnost, že naše autokefalita tak trochu balancuje na hranici reality. Není žádným tajemství, že jsme nikdy nebyli pro skutečně autokefální způsob církevního života dostatečně připraveni. Stav (početnost) našeho episkopátu toho byl vždy výmluvným svědectvím, stejně jako stav našeho monasticismu (a teď se ukazuje, že i současný stav našeho teologického vzdělávání podráží naší autokefalitě nohy).

+ + +

Duchovně smrtící pojetí naší autokefality se dnes vybarvilo jako květ vypouštějící vábivou leč jedovatou vůni do církevního myšlení. Toto pojetí, v němž je pojem autokefalita téměř synonymem svévole či sekty, slyšíme zaznívat skoro ze všech stran, je nám opakovaně vtloukáno do hlavy, aby se stokrát opakovaná hloupost stala pravdou: "Autokefalita, to je, když si tady budeme dělat, co budeme chtít, a zbytek pravoslavného světa je povinen to uznávat a nesmí nám do toho mluvit."

Skutečně exemplární příklad tohoto myšlení se objevil na posledním pražském eparchiálním shromáždění (podzim 2013), kde byly voličům nabídnuti dva kandidáti na post eparchiálního biskupa. Před volbou oslovil shromáždění zástupce konstantinopolského patriarchy (metropolita Emmanuel), který oba kandidáty a jejich osobnostní profily dobře znal, a uvedl, že pokud bude někdo z nich zvolen, budeme mít problém s uznáním takového biskupa ze strany Konstantinopolského patriarchátu. Zároveň stručně vysvětlil důvody. Poté opustil shromáždění. Přesto proběhla volba. Přítomným předsedajícím zřejmě vůbec nevadilo, že by případně zvolený biskup nebyl uznáván většinou světových autokefálních církví. A nejen to. Krátce po té se začaly po naší církvi ozývat rozhořčené hlasy pranýřující vystoupení vladyky Emmanuele za údajné "nepřípustné vměšování Konstantinopole do našich vnitřních záležitostí". Myslím, že už v tento okamžik bylo možno nazřít, že s pravoslavností myšlení a víry naší církve není všechno a všude v pořádku.

Další omračující příklad najdeme ve článku časopisu Echo 24: Čeští pravoslavní mezi sebou bojují o restituční miliony, cituji:
„Jde o rozdílnou interpretaci kanonického práva. Je otázkou, proč si konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce. Tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí,“ dodal.

To je zcela protestantský pohled na církev i na autokefalitu. U nás nejde o rozdílnou interpretaci kanonického práva, ale spíše o rozdílný výklad dogmatu o Církvi - o výklad pravoslavný a výklad protestantský. Je možné si po přečtení výše uvedené citace ještě myslet, že jejich autor má pravoslavnou víru? Pokud autor těchto slov opravdu vyučuje na husitské fakultě pravoslavné kanonické právo, pak se nelze divit, že absolventi tohoto učiliště nemají dostatečné povědomí o pravoslavném církevní struktuře a jejím kanonickém uspořádání.

+ + +

Nezastírejme si už, že víra v Církev se u některých zdejších vlivných jedinců více podobá pojetí protestantskému než pravoslavnému. Půjde-li to takhle dál, budeme brzy řešit stejnou otázku, jakou řešil kdysi konstantinopolský patriarchát v dobách úpadku víry a působení cizích vlivů: zda je to ještě pravoslavná víra s prvky protestantství, nebo zda už je to protestantství pod tenkým pravoslavným nátěrem. V naší situaci však tento teologický problém není akademickým sporem, ale přímo ohrožuje naše církevní bytí, neboť ničí naši citlivost v oblasti celocírkevní jednoty.

Naši milí protestantizující pravoslavní zřejmě příliš nechápou podstatu církevní jednoty. To je opravdu ohromující lapsus našeho církevního vzdělávání. Což opravdu nikdy nečetli v žádném katechismu, že jeden ze tří pramenů jednoty Církve je jednota episkopátu? Čili zájmem každé místní církve, která chce mít podíl na jednotě Církve Kristovy, musí být volba takových biskupů, kteří budou pro ostatní autokefální církve ve světě přijatelní, a tudíž budou uznáváni. Znova opakuji - tady nejde o to, abychom potěšili Moskvu či Konstantinopol, ale je to především v našem vlastním zájmu, aby zdejší episkopát byl pro celou Církev Kristovu přijatelný a mohl dojít uznání.

Výše specifikované zvrácené pojetí autokefality (budeme si tu dělat, co budeme chtít, a nikdo zvenku nám do toho nebude mluvit) se otevřeně protiví podstatě celocírkevní jednoty, která je jednou z hlavních známek Kristovy Církve, jak nejméně jednou týdne veřejně vyznáváme v našem Symbolu víry: "Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev". Nebudeme-li mít celou Církví uznávaný episkopát, který je součástí jednoty Církve, jak budeme moci pravdivě vyznávat tento článek Niceocařihradského symbolu? Pod světově neuznávaným episkopátem si jej pak můžeme recitovat už jedině za předpokladu čistě protestantského výkladu: Věřím v jednu jakousi neurčitou a neviditelnou církev, která je jakoby obecná a nejspíš pochází od apoštolů... To ale není víra v jednu Kristovu Církev, ale spíše cosi jako deklarace "společenství nezávislých církví".

Protestantské pojetí absolutní samostatnosti, nezávislosti a uzavřenosti autokefální církve, do jejíchž vnitřních věcí nesmí nikdo z vnějšku zasahovat a dokonce to ani komentovat, nemá nic společného s pravoslavným církevním společenstvím, v němž na sebe všechny církve v jistém smyslu dohlížejí a pomáhají si, jak píše apoštol: "Břemena jedni druhých neste." Nad každou autokefální církví existuje dohled ze strany celé Církve. A jak by se měl prakticky uskutečňovat, když ne právě v oblasti jednoty episkopátu? Proč na intronizaci hlav církví přijíždějí hosté z ostatních místních církví nebo alespoň pošlou pozdravný list?, (což se NEstalo v případě intronizace vladyky Rastislava na metropolitu). Což je to jen prázdný či zdvořilostní obyčej, jak si to asi vykládají někteří zdejší protestantizující pravoslavní duchovní?

Kdyby byly místní církve skutečně naprosto na sobě nezávislé, jaký smysl by měla instituce všeobecného sněmu? A uznáváme-li autoritu a pravomoc všeobecného sněmu, pak z toho zároveň přímo vyplývá, že odvozenou autoritu má v dobách, kdy se nekoná sněm, i konsensus představitelů autokefálních církví, resp. jejich převládající stanovisko (zvláště, když toto stanovisko sdílí drtivá většina). Na důkaz skutečnosti, že nad každou místní církví má primát společenství jednoty celé Církve, vzpomíná nejvyšší představitel každé místní církve při svaté liturgii hlasitě všechny ostatní hlavy ostatních autokefálních církví.

+ + +

Sv. vladyka Gorazd píše ve svém známém Odvodním spisu: "Autokefalita záleží v tom, že církev se spravuje sama a že ve své správě, ve svěcení svých biskupů i v provádění církevní discipliny není závislá na jiné místní církvi." Všimněte si té formulace "není závislá", tj. (jak vl. Gorazd vysvětluje dále v textu) světí si biskupy bez nutnosti pomoci od jiné autokefální církve. Rozhodně to neznamená, že by autokefální církev byla nezávislá na Církvi Kristově, projevující se na tomto světě v podobě jednoty světových autokefálních církví. Rozhodně to neznamená, že by byla nezávislá na zbytku Církve ve smyslu: nepotřebuji tě! Rozhodně to neznamená, že by mohla přezírat názor ostatních církví či jím opovrhovat, to by přece bylo hříchem nejen proti jednotě, ale i proti vzájemné lásce a úctě. Žádná místní církev nesmí vysílat k ostatním církvím signál ve smyslu: "Nezajímáš mne!"

Jsme však u nás ještě schopni chápat tento jemný rozdíl ve výkladu pojmu "nezávislost církevní"? Resp. chceme tuto důležitou jemnost chápat? Máme ještě takovou církevní morálku, abychom si uvědomovali, že nezávislost nesmí být nikdy použita na úkor jednoty?

Biskup Gorazd uvádí v katechismu:
Čl. 417. Čím jsou spojeny místní a národní církve v jednu církev Kristovu?
»Místní a národní církve jsou spojeny v jednu církev Kristovu:
1. stejnou vírou (čili orthodoxií neboli pravoslavím; pozn. aut.),
2. stejnými svatými tajinami neboli svátostmi,
3. bohoslužebným společenstvím, (bod 2 a 3 tvoří prakticky jeden celek; pozn. aut.)
4. stejným církevním řádem (tj. např. kánony; pozn. aut.).«

Dnes vidíme, že bod č. 4 není z naší strany naplněn. Kanoničnost Rastislavova synodu (a jeho kanoničnost jeho úkonů) není uznávána dvanácti ze čtrnácti světových autokefálních církví, jenže členům Rastislavova synodu to nevadí.

Dokonce ani body 2 a 3 nejsou už úplně splněny, protože členové Rastislavova synodu nemohou ve většině světových pravoslavných církví konat bohoslužby a nejsou tam vítáni.

A ohledně bodu č. 1? To je palčivá otázka, protože sílí podezření s heretické eklesiologie, které proniká do myšlení naší církve. Protestantské chápání církve není slučitelné s orthodoxií, to je snad každému jasné.

Jaká je tedy odpověď na otázku č. 417, pokud jde o tu část místní církve, která je pod Rastislavovým synodem? Je spojena s ostatními místními a národními církvemi v jednu Církev Kristovu? Ať si každý odpoví sám.

Nahradil jsem dříve používané skupinové označení "mladí biskupové", které některým připadalo málo uctivé, označením jiným a snad naprosto neutrálním - "Rastislavův synod". Vzhledem k tomu, že je vladyka Rastislav předsedou tohoto uskupení, je to, myslím, fakticky přesné.

A pokračujeme dál ve čtení Gorazdova katechismu.
Viz čl. 418: V čem tkví bohoslužebné společenství?
»Bohoslužebné společenství tkví v tom,
1. že místní a národní církve se při svých bohoslužbách za sebe modlí,
2. že členové jedné místní a národní církve mohou se zúčastnit bohoslužeb i svatých tajin u druhých místních a národních církví neboť jejich bohoslužby jsou v podstatě stejné, třebas by se různily jazykem a některými místními národními zvyky.«
K bodu č. 1 můžeme uvést, že za vladyku Rastislava se dvanáct ze čtrnácti světových autokefálních NEmodlí jako za metropolitu a hlavu naší místní církve. Podle vyjádření Konstantinopolského patriarchátu je u nich vladyka Rostislav v hodnosti metropolity "persona non grata" (viz Romfea).

K bodu č. 2 už jsme se vyjádřili výše. Duchovenstvo patřící pod Rastislavův synod nemůže sloužit ve dvanácti ze čtrnácti autokefálních církvích. Jedině duchovenstvo patřící pod vladyku Simeona může sloužit po celém pravoslavném světě bez překážek. To je realita.

Takže, která část naše episkopátu má účast na jednotě Církve? Členové Rastislavova synodu nebo vladyka Simeon?

A nakonec dává Gorazdův katechismus v čl. 428 odpověď na otázku:
Čím se tedy porušuje jednota církve?
»Jednota církve se porušuje:
1. bludným učením,
2. neláskou a panovačností,
3. neposlušností a rozkolem.«

Všechny tři body jsou už nejspíš součástí našeho místního církevního života. Udivující pro mě je brutalita, s níž postupují ti, kteří uchvátili moc proti těm, kteří se pouze chtějí držet posvátných kánonů a celosvětové církevní jednoty. Zdá se mi to nebo je to fakt, že neláska a panovačnost u nás vyvřela do skutečně ohromujících rozměrů?

Tím jsme se dostali k dalšímu rysu naší - jak se mi zdá pokažené - eklesiologie. Jedině v církevním systému, kde nepanuje plně pravoslavná víra v Církev, se může dít dechberoucí brutalita či neomalenost některých pastýřů, které skoro nikdo ve světě neuznává ani nezískali své funkce dle práva ani nebyli právoplatně zvoleni. Obávám se, že pouze v prostředí heretické eklesiologie se může stát, že tito pastýři tento fatální nedostatek oprávněnosti své služby prostě ignorují a neštítí se používat moc, která jim vlastně nepatří, k perzekucím a zastrašování.

A tak můžeme jen s úžasem sledovat, jak tito samozvaní církevní správcové podávají jménem naší církve trestní oznámení, jiní bez uzardění prohlašují za jedinou pravdu jen to, co říkají oni sami. Za jediný věrohodný zdroj informací prohlašují ty sdělovací prostředky (weby), které mají pod svou kontrolou. (Nám starším to nutně připomene politický režim, který zde panoval do r. 1989.) To je způsob chování, který vůbec nepatří do církve (natož do pravoslavné), ale spíše je charakteristickým rysem sekt. Na to už poukázal bývalý učitel našich bohoslovců, když nedávno ocitoval z učebnic známky sektářství (zde jsou v příspěvku č. 991).

V evangeliu je čtení, které možná postihuje to, co na jistých místech vidíme:

44 Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
45 Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný?
46 Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.
47 Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.
48 Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´,
49 a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci,
50 tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší,
51 vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.
(Matouš 24. kap.)

Členové Rastislavova synodu stále opakují: "My jsme řádný synod, my jsme řádně zvoleni, jedině my jsme kanoničtí." Dobře, pojďme se o tom bavit. Dnes ještě žijeme v relativní svobodě a může přijít kdokoliv a tvrdit o sobě cokoliv. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je řádný pravoslavný biskup a nikoliv rozkolník či heretik, máme naštěstí v Církvi velice snadný způsob jak to ověřit. Žádný hierarcha není neomylný, ale Církev jako celek je vedená Duchem Svatým. Máme tudíž jeden zcela prostý ukazatel, který stanovuje, zda je dotyčná osoba řádným biskupem, resp. zda je ten či onen synod řádným synodem. Tím ukazatelem je uznání ze strany ostatních autokefálních církví. Lze ještě přejít se shovívavostí, že kvůli nějakému (většinou územnímu) sporu se dvě autokefální církve na nějaký čas vzájemně neuznávají, jsme přece všichni jen lidé, jenže pokud se shoduje drtivá většina světových autokefálních církví a rozhodne se někoho neuznávat, pak není už co řešit.

Zajímavá zpráva prý prosákla v těchto dnech z Moskvy. Moskevský patriarchát dává od Rastislavova synodu ruce pryč. Už se nehodlá v jeho prospěch nikterak angažovat. Je-li to pravda, pak to bude jistě následovat i Antiochijský patriarchát. Takže se zřejmě blíží doba, kdy bude Rastislavův synod úplně v izolaci. Je však otázka, jestli při současném eklesiologickém uvědomění, které panuje v širokých kruzích kolem Rastislavova synodu, to bude někomu z těchto lidí vůbec nějak vadit...

+ + +

Na závěr se ještě pojďme vrátit k tomu, čím jsme začali a od čeho se zřejmě odvíjejí naše problémy. Tj. ke zdejšímu zvláštnímu pojetí autokefality, resp. k protestantské eklesiologii, kterou některé osoby (nemající pravoslavného ducha) hustí pod tlakem do vědomí zdejší církve.

Jestli se nemýlím a toto specificky místní pojetí autokefality opravdu vychází z nepravoslavné eklesiologie, která se u nás šíří, tak se naším problémem stává už nejen rozkol, ale i hereze. Dovolím si položit otázku, zdali současný rozkol není ve skutečnosti projevem heretické víry části naší církve. Možná, že ve skutečnosti není naším zápasem boj proti rozkolu. Třeba totiž přijdeme brzy na to, že čelíme heretické (protestantské) víře, která k nám pronikla. Tím se ovšem zásadně mění úhel pohledu na probíhající události i na jejich důsledky.

Na jedné straně je podezření z hereze (pokud se věci opravdu takto mají) krajně nemilé, na druhé straně by to však mohlo otevřít cestu k řešení naší situace, protože by se tím vysvětlil jednak její vznik a zároveň by to dalo odpověď na palčivou a drásající otázku: "Jak to, že se v církvi nemůžeme domluvit? Proč to vypadá, jako bychom hovořili různými - vzájemně nesrozumitelnými - jazyky?"

Zodpovědělo by mi to můj dotaz, s nímž si vskutku jinak nevím rady. Když si pročítám na internetu projevy přívrženců Rastislavova synodu, kladu si vždy znovu a znovu otázku, kterou i v tomto článku opakuji jako nějaký refrén: "Jak to, že jim nevadí, že nejsou v jednotě s dvanácti ze čtrnácti autokefálních církví? Jak to, že vyloučení z jednoty většiny Církve jim nepřipadá jako kritický problém?" Rád bych znal nějakou jinou odpověď, než tu, která se nabízí: "Nevadí jim to, protože jejich víra v Církev není pravoslavná, či dokonce - je heretická." Jestli tomu tak je, víme, jak začít pracovat na řešení. V takovém případě by bylo nutno započít si vyjasňovat principy naší víry v Církev a jejich důsledky pro praktický život církve. Mohli bychom otevřít svatootcovské spisy a kánony, a začíst klást na stůl argumenty zaostřené na toto téma. Mohli bychom dotazovat zvláště erudované teology - jak z naší prešovské fakulty, tak např. i ze zahraničí (např. korespondenčně). Poté, co by si vyjasnil detailní otázky pravoslavné eklesiologie náš synod, mohli bychom následně ozřejměné eklesiologické otázky zpracovávat do článků v církevním tisku a biskupové by je vtělovali do svých pastýřských listů, mohly by se šířit po církvi skrze různá postgraduální školení duchovních, kteří by to v konečném důsledku aplikovali ve své pastorační práci. Tak bychom třeba ještě dokázali tuto krizi (pokud má vskutku věroučnou bázi) překonat. Pokud víme, co je náš problém, můžeme na něm pracovat.

Nepodceňujme nebezpečí této hereze. Máme-li opravdu co do činění s herezí, pak je to skutečná hereze - čili opuštění pravoslavné víry - a tudíž je stejně nebezpečná a smrtící pro církevní a duchovní život jako triadologické nebo christologické hereze minulosti či jako ikonoborectví.

Navrhuji tedy jako východisko k dalšímu zkoumání tuto tezi: Máme zde ve víře v Církev tedy tři podivné jevy, podezřelé z protestantismu (čili možné projevy heretické eklesiologie):
1.) deformované pojetí autokefality;
2.) náhled na otázky jednoty Církve, který silně připomíná protestantské uvažování;
3.) uplatňování praktik připomínajících sektářské chování či totalitní prostředí.
To opravdu nepříjemně zavání herezí. Nikoho tu nechci prohlašovat za heretika, jen vyslovuji určité obavy a návrh, abychom na naši církevní havárii zkusili pohlédnout i v tomto světle.

Zdroj: www.ambon.or.cz

 

Toto se odehrává v pravoslavné církvi kvůli restitučním miliardám. Mělo už dojít na podvody s dokumenty a obvinění ze senility

Pravoslavná církev se od odstoupení vladyky Kryštofa ocitla v boji o kontrolu nad restitučními penězi. Skupina, která měla tento puč zinscenovat, je nyní ve vedení církve. Novým pražským arcibiskupem se stal za podivných okolností někdejší biskup Jáchym a hlavou celé církve slovenský arcibiskup Rastislav. Celá věc už má i mezinárodní rozměr. Do již jeden rok trvajícího případu se totiž zapojili i nejvyšší zástupci světového pravoslaví.

Foto: btm.cz
Popisek: Vlevo pražský arcibiskup Jáchym a vedle něj současná hlava celé církve Rastislav

Anketa

Má vladyka Kryštof znovu stanout v čele církve?

Ano - 76%
Neumím posoudit - 10%
Ne - 14%
hlasovalo: 7538 lidí

ParlamentníListy.cz tuto kauzu podrobně sledují od samého počátku. Vše začalo, když metropolita Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a pražský arcibiskup Kryštof (vlastním jménem Radim Pulec – pozn. red.) vloni 12. dubna odstoupil poté, co byl v TV Nova, Blesku a dalších médiích obviněn členy své církve z toho, že má několik milenek a s nimi děti. Rezignoval podle svých slov pro jednotu církve. Ačkoliv byla obvinění proti němu pár dní po jeho rezignaci samotnými svědky odvolána, Kryštof nebyl dosud očištěn a povolán zpět do úřadu.

O funkce se rozdělili

O jeho funkce se po několikaměsíčním boji o moc v podobě intrik a zastrašování rozdělili slovenský arcibiskup Rastislav, který se stal hlavou celé církve, Jáchym (vlastním jménem Roman Hrdý – pozn. red. ) pak zaujal místo pražského arcibiskupa. To vše se odehrálo 11. ledna v Prešově, tedy v době, kdy už církev dostala prvních 38 milionů z přislíbené více než miliardy majetkových náhrad.

Tyto volby však byly v rozporu s pravidly pravoslavných. „Rastislav byl protiprávně zvolen metropolitou v českých zemích a na Slovensku a můj bývalý pomocný biskup Jáchym bez mého vědomí, souhlasu a požehnání abdikoval na svoji funkci a byl jmenován lžisynodem, který jsem nesvolal, arcibiskupem pražským. A tyto volby, jak je nám oběma jasné, nejsou kanonické,” napsal den po této volbě v dopise konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi vladyka Simeon, olomoucko-brněnský arcibiskup. (Dle ústavy pravoslavné církve má být kandidatura navržena eparchiální radou, kanonicky schválena synodem, tedy nejvyšší radou církve, a následně volen příslušným eparchiálním shromážděním – pozn. red.)

Pomoc přišla z Ruska

Simeon byl však stejnými biskupy Jáchymem a Rastislavem v Praze 9. prosince odvolán z funkce metropolitního správce. Jáchym a Rastislav si kvůli tomu zorganizovali svůj vlastní „lžisynod" později, kdy zasedání řádného synodu bylo toho dne Simeonem ukončeno. Pomáhal jim v tom údajně metropolita Hilarion Volokolamský, který je vysoko postaveným biskupem Ruské pravoslavné církve a kvůli tomu ten den dokonce přiletěl do Prahy.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj, který je mezi všemi světovými pravoslavnými církvemi včetně ruské církve uznáván jako první mezi rovnými a který je také hlavou Konstantinopolské církve, která československé pravoslavné církvi v roce 1998 udělila samostatnost, se již názorů olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona zastal. Poprvé tak učinil v dopise z konce minulého roku. V něm označil Simeonovo odvolání za neplatné a prosincové jednání biskupů Rastislava, Juraje a Jáchyma vůči němu za nezdravé a svévolné.

Poté se počátkem letošního dubna objevila další informace, že Ekumenický konstantinopolský patriarchát neuznal ani jmenování Jáchyma na post arcibiskupa pražského ani volbu vladyky Rastislava s tím, že všechna rozhodnutí členů nově zvoleného vedení místní církve po kritickém synodu z prosince loňského roku jsou považována za nekanonická a nejsou uznávána.

Konstantinopolský patriarchát jako první mezi rovnými, a současně pro zdejší pravoslavnou církev mateřská církev, společně s ostatními 11 autokefálními církvemi daly tuto skutečnost jasně najevo svou neúčastí na intronizaci obou biskupů. Této slavnosti byli účastni pouze představitelé ruské a antiochijské pravoslavné církve. V jiném dokumentu byl Rastislav označen jako „persona non grata".

Kouzlení s překladem

Aby toho nebylo málo, tak Ministerstvo kultury ČR zřejmě na základě podvodu zapsalo statutářem církve Marka Krupicu, který má být dalším ze strůjců zmíněného puče v církvi. V této souvislosti již bylo podáno trestní oznámení.

Marek Krupica se stal pražským správcem arcibiskupství dle rozhodnutí synodu ihned po loňské dubnové abdikaci Kryštofa, ačkoliv Krupica sám není biskupem, tak po několik měsíců rozhodoval o věcech, na které má kanonické právo pouze vysvěcený biskup. Poté, co vyšly najevo informace o tom, jak Krupica zneužívá svých pravomocí a dělá čistky nepohodlných duchovních, o čemž informovaly ParlamentníListy.cz (více například ZDE), vladyka Simeon jej z místa správce odvolal. Krupica to však nerespektoval a písemně obvinil Simeona ze senility. Tím začaly snahy o odstranění Simeona z vedení církve.

Možný podvod, na základě kterého se Krupica stal statutářem a který nakonec vedl k Jáchymově zvolení pražským arcibiskupem, s největší pravděpodobností spočíval v tom, že ze zápisu z konaného synodu na Slovensku, tedy v zápise ve slovenštině, byl učiněn překlad do českého jazyka s přidaným „dovětkem", že funkci statutárního zástupce zastává Marek Krupica... Dekret v českém jazyce totiž vladyka Simeon nepodepsal a na Ministerstvu kultury ČR potvrdil pravost původního dokumentu ve slovenštině.

Jak ParlamentníListy.cz zjistily, ministerstvo totiž tehdy zapsalo Marka Krupicu jen na základě prosté kopie tohoto jmenovacího dekretu v jazyce českém a až přibližně po půl roce byla doložena pouze notářsky ověřená kopie, tedy pouze vidimace takto přizpůsobeného a doplněného překladu v češtině. Na námitky vznesené právním zástupcem vladyky Simeona a na návrh požadovaného zapsání Simeona statutárním zástupcem, jakožto jediného synodem řádně zvoleného a mezinárodně uznávaného správce církve, resort kultury doposud kladně nereagoval a změnu statutáře zrušením Krupici a zapsáním Simeona do registru doposud neprovedl. Nezapsali zatím ale ani Jáchyma, který, kdyby byla jeho volba pražským arcibiskupem mezinárodně uznána za kanonickou a ústavní, by měl být zapsán do těchto funkcí.

V této věci ve čtvrtek zasedala rozkladová komise Ministerstva kultury ČR pod patronací ministra. ParlamentnímListům.cz to potvrdila mluvčí ministerstva Helena Markusová s tím, že jde o složitý případ a rozhodnutí bude známo pravděpodobně až příští týden.

Jáchym obvinění popírá

Jáchym ale veškerá obvinění popírá. Podle jeho slov se jedná jen o vymyšlené lži, které šíří neoficiální a skandální webové stránky, jak uvedl ParlamentnímListům.cz. Pravdivá a oficiální stanoviska jsou podle něj k dispozici pouze na jím kontrolovaných webových stránkách jednotlivých eparchií. „Jinak vám nebudu poskytovat žádné rozhovory, které jinak běžně poskytuji – viz nedávný rozhovor pro deník Právo o Ukrajině (pozn. red.: tento rozhovor však vyvolal rozhořčení ukrajinských věřících, kterým popřel právo na jejich svobodné a demokratické sebeurčení a tito, hluboce uraženi, spustili petici vyjadřující nesouhlas s Jáchymovými jednostranně proruskými názory) a nebudu se jako arcibiskup s nikým bavit o kdejakých drbech a pomluvách, které kdokoliv kdekoliv provokativně píše. V tom skutečně nevidím žádný smysl a hodnotu,“ uvedl.

autor: Petr Kupka

Zdroj: www.parlamentnilisty.cz, 12. 4. 2014 12:19

Spiklenecký rozkolný kněz P. Klokočka vydávající se za správce eperchie má zákaz konání bohoslužeb

prot. Ing. Petr Klokočka
Kamenná 14 760 01
Zlín

Vážený otče,

z Vašeho včerejšího dopisu, pod který jste se podepsal jako údajný "eparchiální správce", vyrozumívám, že jste přijal účast na rozkolném vtržení do naší eparchie. Velice mě to zarmoutilo. Je mi líto, že se chováte, jako byste nevěděl, že synod vl. Rastislava, na jehož usnesení se odvoláváte, není ve světě uznáván, že všechny jeho úkony jsou nekanonické (podle písemného stanoviska posvátného synodu Konstantinopolského patriarchátu ze dne 1.4.2014) a že vl. Jáchym nemá žádnou kanonickou pravomoc nad olomoucko-bměnskou eparchií.

A dále: jistě víte, že jsem byl v r. 2000 ustanoven jako eparchiální archijerej pro olomoucko-bměnskou eparchii v plném souladu s posvátnými kánony pravoslavné církve a se všemi právy eparchiálního biskupa, a jako takový jsem byl uznán celým pravoslavným světem. Proto mě nemůže žádný synod odvolat bez provedení řádného soudu vykonaného 12 biskupy, jak to posvátná pravidla stanovují. Jistě víte i to, že jsem nebyl odsouzen ani jsem neabdikoval.

Přesto to všechno ignorujete a počínáte si, jako kdyby olomoucko-bměnská eparchie neměla svého zákonného eparchiálního biskupa. Vaše počínání nelze tudíž interpretovat jinak, než jako rozkol, kterým porušujete základní pravidlo kněžské poslušnosti a přerušujete církevní společenství se svým právoplatným archijerejem. Porušujete tím tyto kánony: Ap.55; IV. 18, VL34 (trest: svržení), pravidlo 15. (cařihradského sněmu -dvojnásobného), pravidlo 8. (IV. všeobecného sněmu) a hlavně jste hrubě prohřešil proti 13. pravidlu cařihradského sněmu - dvojnásobného. Sám jistě víte, jak závažné jsou to přestupky. Kánony za ně ukládají trest zbavení kněžství.

Tudíž Vám, ač nerad, musím jako arcipastýř olomoucko-brněnské eparchie udělit zákaz konání bohoslužeb a všech posvátných úkonů (s okamžitou platností do odvolání).

Dávám Vám nyní možnost vše vysvětlit, vyjádřit pokání a obnovit svou kněžskou poslušnost a své církevní společenství. Vyzývám Vás proto, abyste mne znovu kontaktoval (a domluvil si se mnou opětovné osobní setkání) do pěti dnů od zveřejnění tohoto dopisu, který Vám byl zaslán i poštou. Nebude-li mít tato moje výzva úspěch, budu Vás muset neprodleně suspendovat (zbavit kněžství) podle posvátných kánonů pravoslavné církve. Bylo by to pro mě velmi bolestné, ale musím použít všechna kanonická opatření, abych v této kritické chvíli ochránil svěřenou církev, za kterou nesu před Bohem odpovědnost.

Modlím se, aby k Vaší suspendaci nemuselo dojít, a stále ještě věřím, že se vrátíte ke kanonické poslušnosti a církevnímu společenství se mnou, jako se svým řádným eparchiálním biskupem.

Moje prohlášení k pokusu o převrat v církevní správě olomoucko-bmčnské eparchie si můžete přečíst na internetu na stránce: www.sul-zeme.cz (článek ze 4.4.2014). Tam se můžete seznámit i s příslušnými citacemi z kanonického práva, které se týkají i Vás.

Prosím Boha, aby Vám dal ducha pokory a moudrosti.

V Kristu

Váš eparchiální archijerej

+ Simeon

arcibiskup olomoucko-bměnský
V Olomouci 7. dubna 2014
P.S.

Vzhledem k tomu, že jste už zveřejnil (6. dubna t.r.) svůj rozkolný list, je veřejný i tento můj dopis Vám.

Tvrdý boj o velké peníze. Pravoslavná církev znovu v problémech lží a intrik

 

UVNITŘ DOKUMENT Od odstoupení metropolity Kryštofa v dubnu 2013 se pravoslavná církev v českých zemích potácí v boji o ovládnutí peněz z restitucí, a tedy v boji o absolutní moc. A to v období počínajícího a možná již uskutečněného rozkolu, nepořádku, zmatku, anarchie, hrozeb, výhrůžek i situace spojené s trestnou činností v církvi. O problematiku se ParlamentníListy.cz zajímají od samého začátku.

Popisek: Zleva Marek Krupica a vedle něj Jaroslav Šuvarský

Shrňme si fakta. Někdejší hlava místního pravoslaví vladyka Kryštof 12. dubna odstoupil poté, co byl v TV Nova, Blesku a dalších médiích křivě obviněn z toho, že má několik milenek a s nimi děti. Rezignoval podle svých slov pro jednotu církve. Ačkoliv byla obvinění proti němu pár dní po jeho rezignaci samotnými svědky odvolána, vladyka Kryštof nebyl dosud očištěn a povolán zpět do úřadu.

Podvodným způsobem zřejmě zapsalo Ministerstvo kultury statutářem církve Marka Krupicu, na kterého společně s další skupinou lidí bylo pro tento čin podáno trestní oznámení. To naše redakce zná a přikládá.


Anketa

Má vladyka Kryštof znovu stanout v čele církve?

Ano - 76%
Neumím posoudit - 10%
Ne - 14%
hlasovalo: 7382 lidí

Podvod s největší pravděpodobností spočíval v tom, že ze zápisu z konaného Posvátného synodu (nejvyššího orgánu církve) na Slovensku, tedy v zápise ve slovenštině, byl učiněn překlad do českého jazyka s „dovětkem" - funkci statutárního zástupce zastává Marek Krupica... Dekret v českém jazyce vladyka Simeon nepodepsal a na resortu kultury svým podpisem potvrdil pravost dokumentu ve slovenštině.

Ministerstvo ovšem zapsalo Marka Krupicu na základě opisu v jazyce českém a přibližně po půl roce byla doložena pouze notářsky ověřená dokumentace přizpůsobeného a doplněného překladu v češtině. Na námitky vznesené právním zástupcem vladyky Simeona a na zapsání statutárním zástupcem vladyku Simeona, jakožto zvolenou hlavu církve na řádném zasedání synodu, resort kultury doposud kladně nereagoval a změnu statutáře vymazáním Krupici a zapsáním Simeona do registru doposud neprovedl.

 

Podvrh a originál (Podle našich informací Simeon při své osobní návštěvě na ministerstvu potvrdil pravost dokumentu ve slovenštině. Totéž učinil i tajemník a také zapisovatel Posvátného synodu Milan Gerka.)

l:

 II.

autor: tan

Zdroj: www.parlamentnilisty.cz, 10. 4. 2014 9:44

Vladyka Jáchym nebo Ekumenický patriarchát?

(otevřený dopis doc. Vojtěcha Merunky)

Vladykové Jáchym a Rastislav asi prožívají pestrý život plný neobvyklého napětí. Věří, že Konstantinopolská církev, Matka církev všech Slovanů, Ekumenický patriarchát, odkud přišli svatí rovnoapoštolové Cyril a Metoděj, je údajně očarován zlým vladykou Simeonem a jeho lidmi s nadpřirozenými schopnostmi. Vladykové Jáchym a Rastislav asi doufají, že Ekumenický patriarchát pozná svoje nebezpečné bludy a pokorně poprosí naše vladyky o jejich rady a pomoc. Naši milí vladykové asi vidí to, co normální lidé nevidí. Možná běžně rozmlouvají s anděly, čemuž závistivě přihlížejí nižší duchové. Pokud by ale tohle všechno byla pravda, tak je světové křesťanství a osud lidstva na planetě Zemi ve vážném ohrožení, přičemž naši vladykové jsou jedinými zachránci, nemyslíte?

Ano, i takoví zvláštní lidé, jako jsou tito vladykové, rovněž patří do církve, podobní v ní byli v minulosti a podobní budou i v budoucnu a samozřejmě si také zaslouží úctu, která náleží každé lidské bytosti. Za druhé a nepochybně, tito vladykové podle svědků umí být velmi milými a laskavými lidmi, především pokud s nimi v jejich názorech souhlasíte, dopřejete jim úctu a hlavně pokud jim a především jejich rádcům nezkřížíte cestu. A do třetice, vladykové jsou (zatím ještě) pravoslavnými křesťany a pravoslavnými duchovními s biskupským svěcením, protože byli řádně pokřtěni a také byli vychováni a vysvěceni svým učitelem vladykou Kryštofem.

Ale otázkou pro nás všechny ostatní je, jestli je rozumné a bezpečné takovým lidem svěřovat do rukou praktické řízení Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Tito lidé sami sebe ztotožnili s místní pravoslavnou církví, jsou zřejmě přesvědčeni, že celá místní církev jsou přímo oni sami a proto jsou neodvolatelní. Za všechny chyby a problémy viní jakési "zloduchy", kteří nenapadají přímo je, ale skrze útoků na jejich osoby napadají celou církev. Od svých věrných požadují bezpodmínečnou poslušnost a kdo to nerespektuje, je nevyhnutně zatracen. Je to mentalita typu "my správní vyvolení" proti "zlí oni". Svoje kritiky v církvi zastrašují psychicky a také právními prostředky.

Proto dnes celou pravoslavnou obcí i občanskou společností a mediální sférou zní otázka: Co dobrého vladykové Jáchym, Rastislav, Juraj a jejich rádcové skrývající se dnes na pozadí do pravoslaví přinesli? Původně chtěli zlepšit fungování místní pravoslavné církve po odchodu svého učitele vladyky Kryštofa. Ale kdo si myslí, že teď církev funguje lépe, než dříve? Nebylo by raději lepší, kdyby vladykové Jáchym, Rastislav a Juraj byli i se všemi svými rádci někde daleko v monastýru, aby si tam hledali a zdokonalovali svoji osobní cestu k Bohu, a hlavně aby nebyli tolik nebezpeční sobě i ostatním?

V aktuálních diskuzích, které sleduji hlavně na internetu, se tito vladykové a hlavně jejich obdivovatelé chovají ke druhým velmi sebejistě a povýšeně. Tito lidé drží svoji pravdu pevně v rukou jako palici, kterou neváhají praštit po hlavě každého, kdo se jim připlete do cesty.

Situace došla už tak daleko, že pouze v jejich "jediné správné pravoslavné církvi na světě" je podle nich samotných přítomen Duch Svatý, který jim dává sílu se bránit proti všem nepřátelům, včetně členů Ekumenického patriarchátu (teď cituji) vedeného jen jakýmsi tureckým hejhulou, který má okolo sebe sotva padesát věřících. Kdo s nimi v tomto ultimativním výkladu světa nesouhlasí, je (opět cituji) zatvrzelý, senilní, nad hrobem, ... a zbavuje se Boží milosti a skončí v Pekle. Jako kdyby těm, kdo "jsou za Rastislava a Jáchyma", byla dána stejná moc rozhodovat, soudit a trestat, kterou má Ježíš Kristus. Je tohle ještě normální chování?

Jak je možné odpovědět na otázku, zda tito vladykové jsou opravdu oni jediní vyvolení vidět skutečnou pravdu a ti, kteří s nimi nesouhlasí, jsou opravdu jen škůdci, zloduši a rozkolníci? Nebo zda to je jinak, jak nám to píše Ekumenický patriarchát a příčinou jejich problémů je jejich vlastní chování k druhým? Podívejme se proto na řešení této otázky třemi různými pohledy:

I. pohled logický

Zdravé lidské myšlení stojí na několika základních logických principech. Mezi ně patří také zásada, že nemůže zároveň platit něco a zároveň platit opak tohoto. Pravda je buď jedno a nebo druhé. Nelze o sobě zároveň prohlašovat příslušnost ke světovému pravoslavnému křesťanství, jehož významným světovým centrem je mnoho stovek let Ekumenický patriarchát a zároveň toto stejné pravoslaví bránit proti "škůdcům a zloduchům", kteří se provinili právě tím, že drží názorovou jednotu s Ekumenickým patriarchátem a dávají této jednotě přednost před fantaziemi vladyků Jáchyma a Rastislava olepenými hromadou sladkých slovíček o lásce a pokoře.

II. pohled náboženský

Co je psáno v Písmu? Je tam psáno: bijte nevěřící, nemějte je za svoje přátele, nadávejte jim, zesměšňujte je, vyhazujte je z práce, posílejte na ně policejní žaloby, šikanujte, uplácejte, zadupávejte opozici do země, zatajujte a ignorujte nepříjemné informace, lžete, buďte lstiví a zákeřní, ... a nebo se v Písmu píše: jděte vlastním příkladem, trpělivě vysvětlujte, naslouchejte a potom argumentujte, dělejte druhým jen to, co chcete, aby dělali vám? Snadno se pozná, co ze zde uvedeného je z učení Ježíše Krista a co z toho jsou rady Mohammeda ibn Abdalláha, Josefa Stalina nebo Adolfa Hitlera. Kdo má blíž k Bohu? Ekumenický patriarchát, který lituje skutků druhé strany a stále druhé straně dává šanci, nabízí smír a jednání, nebo místní Synod, kdo druhou stranu považuje za špatnou, požaduje podřízení se a jiný názor vysvětluje jako spiknutí, proti kterému troubí na poplach?

III. pohled praktický

Je velmi zvláštní, kdo se v tomto sporu nejvíc ohání Bohem, Kristem, Duchem Svatým, pravoslavnou vírou, kdo sám sebe popisuje jako vyvoleného a těm druhým lstivě vytýká chyby a nařizuje pokoru a poslušnost jako kdyby církev byla jeho soukromý majetek a zároveň tvrdá zbraň proti ostatním, kteří konají údajně jen ve zlém úmyslu a jen pro peníze. Jenomže vladyka Simeon nikomu ze svých pomocníků nedává ani korunu. Jeho lidé včetně světově uznávaných zahraničních právníků a teologů to všechno dělají jen z vlastní vůle ve svém volném čase bez žádné odměny ani příslibu nějaké funkce. Moudré přísloví říká: Podle sebe soudím tebe. Protože lidé, kteří takto svoje oponenty kritizují, šikanují, vyhrožují jim a vyhazují je z církve, tak právě oni jsou těmi, kteří už teď mají svoje plné korýtko v manažersky řízené výkrmně nového vedení místní pravoslavné církve. V jejich korýtku jsou peníze nebo to je přátelství mocných, hezky znějící funkce a samozřejmě také kombinace toho všeho. Nejhlasitější kritici jsou totiž ti všichni různí nově najmenovaní "otci, bratři a sestry" tajemníci, činovníci různých vnitrocírkevních struktur, redaktoři, správci, vedoucí, ředitelé, zlepšovatelé a poradci všeho možného atd. Místní pravoslavná církev je jimi dnes plná skrz naskrz. Samozřejmě, že vedle nich jsou tam také lidé, kteří svoje korýtko ještě nedostali, ale jsou motivovaní spolupracovat, aby také nějaké korýtko dostali. A do třetice je tam také mnoho nešťastníků, kteří tomu všemu přisluhují jen proto, že se bojí: bu bu bu, Simeon ti sebere plat, bu bu bu, Simeon ti zruší farnost, bu bu bu, katolíci útočí na naši církev, bu bu bu, ztratíš povolení k pobytu, bu bu bu. "Vědecký management" a "profesionální řízení lidských zdrojů" totiž používá nejen pozitivní, ale také negativní motivaci. Dřív se tomu po selsku a jednoduše říkalo metoda cukru a biče. Oni si to dobře vymysleli; že si ochočí dvoutisíciletou apoštolskou Kristovu církev a udělají si z ní dojnou krávu a nám ostatním budou před nosem šermovat Bohem, Kristem, Duchem, Vírou, Láskou a Nadějí tak, že před tou šaškárnou i afričtí šamani blednou závistí. Tohle ale není Kristovo učení, to je jen staré známé farizejství, jsou to jen obílené hroby navenek krásné, ale uvnitř plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Není to šíření Evangelia, ale je to jen sprostý kšeft zneužívající přirozenou touhu lidských bytostí po posvátnu a těžký zločin na nás všech dnes stojících na té "správné" i na té "špatné" straně. Ano, my všichni dohromady jsme obětí tohoto dobře vymyšleného mechanismu. Díky Bohu si ale jeho aktéři spletli dobu a zeměpisnou polohu. Nežijeme už v totalitě a máme svobodný přístup k informacím. Není těžké vyhledat jejich jména v živnostenském rejstříku, systému ARES ministerstva financí, v reklamě jejich firem na internetu, udělat analýzu grafického zobrazení obchodních vztahů v obchodním rejstříku, číst v archívu bývalé StB, každý občan může svobodně požádat o informační služby Archív bezpečnostních složek bývalé ČSSR, využívat archívní služby univerzit a knihoven atd. Dnes nežijeme ve středověku a proto máme mnoho snadno dostupných zdrojů informací, abychom poznali, kdo doopravdy jsou ti, kteří by chtěli ovládat československou pravoslavnou církev.

Tyto tři zdánlivě různé pohledy obsahují jedno společné sdělení a jeden společný závěr:

Kladný vztah mezi člověkem a posvátnem netvoří vlastní touha po moci a kariéře zabalená do krásných slov o Bohu a víře, ale jen to, co jsme doopravdy udělali pro své bližní. Vladyka Jáchym ve svém obratně napsaném komentáři k událostem v Olomouci ze dne 3. 4. 2014 na adresu vladyky Simeona, kterého stále považuje za příčinu všech svých problémů, napsal:

"Stačí jediný smířlivý a pokorný počin jednoho jediného člověka a toto nesmyslné trápení a veřejné hanobení naší církve bude ukončeno. Nemohu uvěřit tomu, že bychom tento krok nedokázali učinit... Kdybych byl o sobě byť i tisíckrát přesvědčený, že mám pravdu, a kdybych přitom věděl, že mou abdikací se celá věc vyřeší, neváhal bych ani minutu."

Uvědomuje si vladyka Jáchym a spolu s ním také vladyka Rastislav a lidé okolo nich, že vlastní okázalá zbožnost může mít za cíl jen sebe sama, jenom svůj vlastní prospěch? Velký teolog Blažený Augustin Aurelius z Hippo, nazývaný také učitel Blagodati (zemřel v Africe r. 430), to nazývá "zakřivení se do sebe sama". V rodné latině, ve které psal svoje knihy, to zní velice šťavnatě: incurvatio in se ipsum [čte se: inkurvácijó in sé ipsum].

Ne podle sladkých řečí, ale po ovoci poznáte je.

napsal doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph.D., 8. dubna 2014

Vážení pravoslavní věřící, důstojní otcové a vážení přátelé a kolegové a všichni, kterým není pověst pravoslaví a křesťanství v České republice lhostejná,

zde uvedeným textem jsem se rozhodl veřejně vyjádřit svoje osobní stanovisko k aktuálně probíhajícím událostem v místní pravoslavné církvi, které jsou šokujícím pokračováním rok a ještě více starších záležitostí. Dnes již dobře známe jména těch, kteří rozpoutali mediální masáž proti vladykovi Kryštofovi a poté, kdy byla údajná svědectví odvolána, tak zabránili poctivému vyřešení tohoto skandálu, který nakonec došel až do dnešního rozkolu. Jak víte, pomáhal jsem především technicky s peticí pro bývalého metropolitu vladyku Kryštofa, o které ale vladyka Kryštof nakonec prohlásil, že si ji nepřál a dokonce ještě písemně podpořil rozkolné události ze dne 9. prosince 2013. Dnes pomáhám vladykovi Simeonovi v jeho úsilí po té vší hrůze udržet místní pravoslavnou církev v kanonické jednotě se světovými pravoslavnými církvemi.

Statutární zástupce Pravoslavné církve v českých zemích pan dr. Marek Krupica v článku na serveru echo24.cz dne 28. března 2014 uvedl:

"... Je otázkou, proč si Konstantinopolský patriarchát zasedl na českou a slovenskou pravoslavnou církev a namísto konání v rámci kanonického práva se domáhá svých fiktivních nároků coby světovládce, ... tak či onak, Pravoslavná církev v českých zemích nepodléhá žádnému schvalování odněkud ze zahraničí ..."

To je od nejvyššího představitele místní pravoslavné církve před orgány českého státu skandální výrok. Pravoslavné křesťanství je pokračování tradice původní Kristovy Církve a je na celé Zemi jen jedno. Všechny místní církve musí tvořit jednotu a starat se o jedno společné dogma. Proto si vzájemně pomáhají a koukají jeden druhému pod pokličku výkonu moci a v případě potřeby mají možnost i povinnost zasáhnout, jak to právě činí Konstantinopolská církev, která místní pravoslavnou církev založila a proto je její mateřskou církví. Biskupové a metropolité každé pravoslavné církve musí být uznáváni a schváleni také ostatními pravoslavnými církvemi a především těmi nejstaršími. Pokud by místní československá církev měla svoje biskupy mezinárodně uznané a důstojné, potom by i oni měli stejné právo "se vměšovat" do věcí okolních sesterských církví, kdyby tam bylo potřeba řešit nějaký problém. Mezinárodní izolace vladyků Rastislava a Jáchyma je v moderních dějinách možná největší ohrožení jednoty světového pravoslaví. Tři autokefální církve sice zveřejnily nebo poslaly při nedávné Prešovské intronizaci vladyky Rastislava (ale Jáchyma ne) nějaké gratulace, ze kterých lze odvodit jeho uznání, ale po událostech posledních dnů už názor Konstantinopolského patriarchátu podporuje 12 církví z celkového počtu 14, ty zbývající dvě (ruská a Antiochijská) se zatím nevyjádřily.

Když si totiž biskupové z kanonických pravidel vybírají jen to, co se jim hodí a obhajují to sami před sebou na svém vlastním synodu, dopouští se hereze. Řecké slovo αἵρεσις [čte se: heresis] totiž znamená volbu nebo výběr, protože heretik si pro sebe vybírá jen to, co je pro něj výhodné a tak vzniká odlišný pohled od ostatních. V herezi nelze udržet stejnou víru. Pokud se správa dané církve děje s nesouhlasem ostatních církví, po tomto správním rozkolu následuje ještě nebezpečnější rozkol v otázkách víry. Podobně jako to kdysi učinili římští katolíci; nejprve se od pravoslaví oddělili z důvodu jiných organizačních názorů na správu světové církve kvůli papežskému primátu, a když se tento rozkol naplnil, tak za nějaký čas k tomu přibylo několik velkých rozdělení v otázkách nauky víry. Podobně se vyvíjely všechny křesťanské rozkoly, které vyústily například v protestantské církve a další. Proto je současné schizma československé pravoslavné církve velmi nebezpečné pro celý svět. Buduje snad pan dr. Krupica nějakou "novou, vylepšenou, reformovanou" pravoslavnou církev?

Já jsem Čech a český občan, který je zděšen, co dělají představitelé místní pravoslavné církve. Měl jsem naději, že pravoslavné křesťanství se stane integrální součástí české kultury, duchovnosti a historie, a zaujme důstojnější místo i v mediální sféře, protože objímá počátky naší státnosti a národního bytí, jak si přál a jak o tom psal vladyka Gorazd, věčná jemu paměť. Těšil jsem se na loňské oslavy cyrilometodějského výročí, protože jsem aktivní v mezinárodních slovanských organizacích a od toho bodu se odvíjelo několik smělých plánů v oblasti vzdělávání. Namísto toho jsem narazil na zdivočelé kozly zahradníkem, kteří se od domácí občanské společnosti povýšeně oddělují jako sekta či snad jen jako údržbářská organizace pro imigranty z bývalého SSSR mimo český i středoevropský duchovní a kulturní prostor. Největší problém je v tom, že oni sami Kristovo učení svými skutky nedokazují. Licoměrně jeden den napíší a udělají to a druhý den zase pravý opak a u obojího se tváří stejně svatě. Tito lidé slouží svým vlastním potřebám. Místo kánonů se drží práva silnějšího a ještě mají tu drzost říkat, že jejich vůle je Boží vůle. Rozdělují lidi a štvou je proti sobě. Těm, kdo jim slouží, dávají svoje požehnání, ale ty, kdo s nimi nesouhlasí, označují za nečisté. Je mi z toho zle, jakoby se člověk dotknul ďábla. Takoví lidé se od českého státu nechávají živit a platit, ale žádnou službu kromě nebetyčné ostudy za to občanům České republiky nedávají.

S nadějí na blížící se Vzkříšení

napsal doc. Ing. Vojtěch Merunka, Ph.D., 8. dubna 2014

 

Překlad do RJ:

 

Епископ Иоаким или Вселенский Патриархат?

(Открытое письмо доктора Войтеха Мерунки)

В настоящее время епископы Иоаким и Ростислав, по всей вероятности, переживают самый красочный период своей жизни, наполненной необычайных волнений. Они уверены, что Константинопольская Церковь, Церковь-Мать всех славян, Вселенский Патриархат, откуда пришли равноапостольные святые Кирилл и Мефодий, был околдован, попал под чары злого владыки Симеона и его людей со сверхъестественными способностями. Владыки Иоаким и Ростислав видимо надеются, что Вселенский Патриархат, наконец, все-таки осознает свои опасные заблуждения и смиренно попросит у наших епископов советов и помощи. Наши дорогие владыки, судя по всему, видят то, что нормальным людям видеть не дано. Возможно, они имеют обыкновение беседовать с ангелами, на что с завистью должны смотреть не достигшие таких высот духа. Однако если бы все это было правдой, то христианство всего мира и судьба всего человечества на планете Земля находилось бы в серьезной опасности, в то время как единственными спасителями могли бы стать наши епископы, не так ли?
Да, и даже такие особенные люди, какими являются эти владыки, также принадлежат к Церкви, где, впрочем, были подобные в прошлом, такие же будут в будущем, но уж конечно же, непременно заслуживают уважения, положенного каждой неординарной человеческой личности.

Во-вторых, несомненно, и эти епископы, по словам очевидцев, умеют быть очень милыми и добрыми людьми, особенно когда вы во всем соглашаетесь с их мнением, выражаете им уважение и, главное, пока ваши пути не пересекутся с ними, и особенно с их советниками.

И, в-третьих, они являются епископами (пока еще) православными христианами и православными священниками с архиерейским званием, потому что были должным образом окрещены, воспитывались и рукоположены в сан своим учителем митрополитом Христофором.

Но для всех нас большим вопросом является то, разумно ли и безопасно ли передавать в руки таких людей практическое управление православной церковью в Чешских землях и Словакии? Эти люди сами себя уже отождествляют с поместной православной церковью, они, по-видимому, убеждены, что вся поместная церковь есть непосредственно они сами, и поэтому не допускают даже мысли, что могут быть отозваны. За все ошибки и проблемы они обвиняют неких "злых духов", которые не могут повредить им напрямую, а действуют посредством нападок на их особы, то есть якобы нападают на всю Церковь. От своего преданного окружения владыки требуют безоговорочного послушания, а тот, кто их не уважает - неизбежно обречен. Это менталитет типа "мы - избранные по праву" против "они - зло." Критику в свой адрес в церкви пресекают психологически - запугиванием и «правовыми» средствами.

Вот почему сегодня все православные общины, общественность и масс-медиа задаются вопросом: Что хорошего принесли Православию епископы Иоаким, Ростислав, Георгий и их советчики, скрывающиеся в настоящее время за кулисами? Первоначально они хотели улучшить функционирование поместной православной церкви после ухода своего наставника митрополита Христофора. Но кому может прийти мысль, что сейчас церковь работает лучше, чем раньше? Не стало бы гораздо лучше для церкви, если бы епископы Иоаким, Ростислав и Георгий, а еще лучше и со всеми своими советниками, оказались бы в каком-нибудь далеком монастыре и там искали и совершенствовали свои собственные пути к Богу, а. главное, чтобы не были столь опасными для себя и других?
В нынешних дискуссиях, за развитием которых можно наблюдать в основном на интернете, эти епископы и особенно их приверженцы ведут себя по отношению к другим очень самонадеянно и снисходительно. Эти люди твердо держатся своей правды, как крепкой рукой держат палицу, которая без колебаний может обрушиться на голову каждого, кто встанет на их пути.

Ситуация зашла уже настолько далеко, что по их мнению теперь только в "единственной правильной православной церкви на свете" присутствует Дух Святой, что дает им силы для борьбы против всех врагов, в том числе членов Вселенского Патриархата, (далее цитирую) «управляемого каким-то турецким безумцем, который едва наберет вокруг себя пятьдесят верующих». А кто с такой ультимативной интерпретацией мира не согласен с ними, - тот (опять цитирую) «злостный, сенильный, дряхлый, у гроба ... лишается Божьей милости и попадет в ад». Выглядит это, словно тем, кто "за Ростислава и Иоакима," дано такое же право решать, судить и наказывать, которое имеет Иисус Христос. Это все еще нормальное поведение?

Как можно ответить на вопрос, являются ли действительно эти епископы теми единственными избранными, что могут видеть истинную правду, а те, кто не согласен с ними на самом деле просто вредители, «злодухи» и раскольники? Или все иначе, как нам писал Вселенский Патриархат и причиной их проблем является их собственное поведение по отношению к другим? Попытаемся взглянуть на решение этого вопроса с трех различных сторон:

I. Взгляд логический

Здоровое человеческое мышление базируется на ряде основных логических принципов. Они включают в себя основание о том, что не может быть действительным что-то и одновременно иметь силу противоположность этого. Правда - это или то. или другое. Нельзя, заявляя о принадлежности себя к Всемирному православному христианству, основным мировым центром которого в течение многих сотен лет является Вселенский Патриархат, в то же самое время защищать православие от "вредителей и злых духов", которые виновны только в том, что сохраняют единство взглядов с Вселенским Патриархатом и дают этому единству превалировать над залепленными массой сладких слов любви и смирения фантазиями епископов Иоакима и Ростислава.

II. Взгляд религиозный

Что сказано в Священном Писании? Написано ли там: «бейте неверующих, не берите их в свои друзья, ругайте их, высмеивайте, выгоняйте их с работы, посылайте на них жалобы в полицию, преследуйте, подкупайте их, втаптывайте оппозицию в землю, утаивайте и игнорируйте неприятную информацию, лгите, будьте льстивыми и коварными ... или в Писании сказано: идите своим собственным путем, терпеливо объясняйте, внимательно выслушивайте, а потом аргументируйте, делайте другим только то, что вы хотите, чтобы сделали для вас? Не трудно догадаться, что из приведенного здесь - из учения Иисуса Христа и что напоминает советы Мухаммеда ибн Абдуллы, Иосифа Сталина или Адольфа Гитлера. Кто ближе к Богу? Вселенский Патриархат, который сожалеет о поступках другой стороны и постоянно дает шансы обеим сторонам, предлагая примирение и переговоры, или местный Синод, считающий другую сторону скверной, требует подчинения себе, объявляющий иную точку зрения заговором, против которого надо трубить тревогу?

III. Практический взгляд

Это очень странно, что тот, кто в этом споре больше всего прикрывается Богом, Христом, Святым Духом, православной верой, кто сам себя считает избранным, лукаво попрекает других промахами и призывает к смирению и послушанию, как если бы церковь была его частной собственностью, а заодно и сильным орудием против тех остальных, которые якобы действуют только со злым умыслом и только за деньги. Но владыка Симеон, к примеру, ни одному из своих помощников не давал ни кроны. Его люди, в том числе всемирно известные иностранные юристы и богословы делали все лишь по собственной воле в свободное время без какого-либо вознаграждения или обещаний какого-то поста.

Мудрая пословица гласит: «По себе людей не судят». Потому что люди, которые позволяют себе своих оппонентов таким образом критиковать, преследовать, угрожать им и выгонять их из церкви, как раз и являются теми, кто уже сейчас имеет свое «полное корытко» в управляемом менеджерами «откормочном пункте» нового руководства местной православной церкви. В их «кормушке» есть деньги или обещание крепкой дружбы, красиво звучащие посты, и, конечно, комбинации всего вышеперечисленного. Наиболее активные критики (прежнего руководства) и есть всевозможные вновь названные «отцы, братья и сестры» секретари, чиновники и должностные лица различных внутрицерковных структур, редакторы, менеджеры, сотрудники, директоры, новаторы, консультанты всех мастей и т.д. Поместная православная церковь полна ими сегодня «до краёв». Разумеется, рядом с ними есть и люди, которые еще не получили свое «корытечко», но они уже мотивированы к сотрудничеству также получением доступа к кормушке. И, в-третьих, есть также много несчастных, которые прислуживают только потому, что боятся сознательно распускаемых слухов: бу бу бу, Симеон отберет у тебя зарплату, бу бу бу, Симеон упразднит твой приход, бу бу бу, католики атакуют наши церкви, бу бу бу, потеряешь разрешение на пребывание в ЧР, бу бу бу.

"Научный менеджмент" и "профессиональное управление человеческими ресурсами" использует не только положительные, но и отрицательные мотивации. Раньше это называлось по-деревенски просто: «политика кнута и пряника». Изобретением воспользовались «подходяще» - чтобы приручить апостольскую Церковь Христову с историей в две тысячи лет и сделать его дойной коровой, а перед носом нас, остальных они будут жонглировать понятиями Бога, Христа, Духа, Веры, Надежды и Любви, доведя абсурд до того, что пред такой клоунадой и африканские шаманы побледнеют от зависти. Это не учение Христово, это просто старое знакомое всем фарисейство, это как лишь побеленные гробы, внешне красивые, а внутри полные костей мертвецов и всяких нечистот. Это не распространение Евангелия, это всего лишь грязная сделка, злоупотребляющая естественной жаждой человеческих существ к священному и тяжкое преступление делить всех нас на тех, кто сегодня находятся на "правильной" и кто на "неправильной" стороне. Да, все мы вместе являемся жертвами этого старательно продуманного механизма. Но слава Богу, его действующие лица слегка ошиблись во времени и географическом пространстве. Мы уже живем не в тоталитарном режиме и имеем свободный доступ к информации. Сейчас не трудно найти имена в предпринимательском реестре, информационной системе Министерства финансов ARES, в рекламе фирм на Интернете, сделать анализ графического изображения коммерческих отношений в торговом реестре, прочесть в архивах бывшего StB (каждый гражданин может свободно обратиться в информационную службу Архива органов госбезопасности бывшей Чехословакии), воспользоваться архивными услугами университетов, библиотек, и т.д. Сегодня мы живем не в средние века, и потому имеем много легкодоступных источников информации, чтобы доподлинно узнать, кто есть на самом деле те, кто хотел бы управлять чехословацкой православной церковью.

Эти три, казалось бы, разных взгляда содержат одну общую заявку и один общий вывод:
Мирные взаимоотношения между человеком и священником формирует не собственная жажда власти и карьеры, завернутая в красивые слова о Боге и вере, но то, что мы действительно делаем для своих ближних. Епископ Иоаким в своих изворотливых письменных замечаниях по поводу событий в Оломоуце 3.04.2014 в адрес епископа Симеона, которого до сих пор считает причиной всех своих проблем, написал:
"Достаточно одного смиренного и покорного почина одного единого человека и это бессмысленное мучение и публичное оскорбление нашей церкви будет закончено. Я не могу поверить, чтобы этот шаг не могли сделать... Если бы я даже тысячу раз был убежден в своей правоте, но при этом знал, что мой уход решит все дело, я не колебался бы ни минуты ".

Осознает ли епископ Иоаким, а вместе с ним епископ Ростислав и их окружение, что их собственная показная набожность может быть направлена лишь на самих себя, что их целью являются только личные выгоды?
Великий богослов Блаженный Августин Аврелий из Гиппона, именуемый также учителем Благодати (умер в Африке в 430 г), называл это "сосредоточенностью на самом себе." На родной латыни, на которой он писал свои книги, это звучит очень метко: incurvatio in se ipsum.

Не по сладким речам, но по плодам их узнаете их.
Написал доктор философии Войтех Мерунка, 8 апреля 2014

Уважаемые православные верующие, почтенные отцы, дорогие друзья и коллеги, и все, кому не безразлична репутация православия и христианства в Чешской республике,

вышеизложенным здесь текстом я решил публично выразить свое личное мнение об актуальных событиях, происходящих в местной православной церкви, которые шокируют уже в продолжение целого года и, как выяснилось, имеют даже более старую историю. Сегодня уже всем известны имена тех, кто начал муссировать клеветнические нападки в СМИ против владыки Христофора, а после того, как мнимые свидетельства были отозваны, так препятствовал честному решению этого скандала, что в итоге довел церковь до нынешнего раскола.
Как вы знаете, я помогал, в основном технически, в составлении Петиции за бывшего митрополита владыку Христофора, о которой однако владыка Христофор, наконец, заявил, что не ее хотел и даже поддержал раскольных епископов письменно 9 декабря 2013 года. Сегодня я помогаю владыке Симеону в его усилиях после всех этих ужасов сохранить поместную православную церковь в каноническом единстве с мировыми православными церквями.

Уставный представитель православной церкви в Чешских землях, г-н Марек Крупица в статье на сервере «echo24.cz» 28 марта 2014 написал:
"... Вопрос в том, почему Константинопольский патриархат придирается к Чешской и Словацкой православной церкви и вместо действий в рамках канонического права домогается своих фиктивных претензий на звание властелина мира ... так или иначе, православная церковь в Чешских землях не подлежат никакому утверждению откуда-то из заграницы ... "

Такое скандальное заявление от лица наивысшего представителя нынешней поместной православной церкви предстало перед властями чешского государства. Православное христианство является продолжением традиции апостольской Церкви Христовой и является единственным на всей земле. Все поместные церкви должны образовывать единство и следовать единым общим догмам. Поэтому, взаимно помогая друг другу, поместные церкви имеют право следить за властью, имеют возможность и, при необходимости, обязанность вмешаться, так как это делает Константинопольская Церковь, которая основала эти поместные православные церкви, и поэтому именуется Матерью всех церквей. Епископы и митрополиты каждой Православной Церкви должны быть признаны и одобрены также другими православными церквями, и, прежде всего имеющими самую старую историю. Если бы поместная чехословацкая Церковь имела епископов с международным признанием и почитанием, то впоследствии они бы имели такое же право "вмешиваться" в дела соседних сестринских церквей в случае необходимости решить какую-либо важную проблему. Международная изоляция владык Растислава и Иоакима в современной истории, пожалуй, приносит наибольшую угрозу для единства мирового Православия. Всего три автокефальные церкви опубликовали или отправили некие поздравления в честь недавней Прешовской интронизации епископа Ростислава (но не Иоакима), из чего можно сделать вывод о его признании, но, после событий последних дней, точку зрения Константинопольского Патриархата поддерживают 12 из 14 поместных церквей, оставшиеся две (Русская и Антиохийская) пока свои взгляды не выражают.

Когда епископы из канонических правил выбирают только то, что им подходит и отстаивают это сами перед собой на своем собственном Синоде, то они совершают ЕРЕСЬ. Греческое слово αἵρεσις означает «выбор или направление», потому что еретик для себя выбирает только то, что выгодно ему и, таким образом, возникает отличное от других мнение. В ереси нельзя удержать одинаковую веру. Если руководство церкви действует с неодобрения других церквей, после управленческого раскола последует еще более опасный раскол в вопросах веры. Как это однажды было в римско-католической церкви: сначала они отделились от православия ввиду организационных различий, во взглядах на управление мировой Церковью из-за папского примата, и когда этот раскол произошел, то в течение некоторого времени добавился ряд крупных разделений в вопросах веры. Точно так же развивались все христианские расколы, которые, например, вылились в образование протестантской церкви и так далее. Таким образом, нынешняя схизма Чехословацкой православной церкви очень небезопасна для всего мира. Пан Крупица строит , судя по всему, "новую, улучшенную, реформированную" православную Церковь?

Я - чех и Чешский гражданин, который потрясен тем, что делают местные лидеры православной церкви. Я надеюсь, что православное христианство станет неотъемлемой частью чешской культуры, духовности и истории и займет более достойное положение в сфере средств массовой информации, потому что зарождалось христианство с началом нашей государственности и национального бытия, как писал о том святой владыка Горазд, вечная ему память. Я с нетерпением ждал юбилейных Кирилло-Мефодивских торжеств, потому что являюсь активным членом международных славянских организаций и предполагал с этого момента развернуть ряд смелых планов в сфере образования. Вместо этого, я наткнулся как «садовник на одичавших козлов», которые высокомерно отделяются от отечественного гражданского общества, как секта или, возможно, как организация для обслуживания иммигрантов из бывшего Советского Союза, пребывая вне чешского и центрально-европейского духовного и культурного пространства. Самая большая проблема в том, что учение Христа они сами своими поступками не проявляют. Сегодня лицемерно напишут и сделают одно, а на следующий день нечто полностью противоположное, сохраняя при этом в обоих случаях одинаково святой вид. Эти святоши служат своим собственным потребностям. Вместо канонов пользуются правом сильнейшего и еще имеют дерзость говорить, что их воля есть Божья воля. Они разделяют людей и натравляют их друг против друга. Тем, кто служит им, - дают свое благословение, но тех, кто с ними не согласен - клеймят «нечистыми». Мне от этого становится так плохо, словно человеку, прикоснувшемуся к дьяволу. И таких людей чешское государство позволяет содержать и платит им, но никакой службы за это не имеет, кроме беспредельного позора для граждан Чешской республики.


С надеждой на приближающееся Воскресение
Войтех Мерунка, доктор философии, 8 апреля 2014

Prohlášení eparchiálního revizora olomoucko-brněnské eparchie

Prot. Jan Langr se dnes ve svém prohlášení obrací na na členy místní pravoslavné církve se svojí reakcí na události posledních dní.

V Olomouci dne 7.4.2014

Vysokopřeosvícení vladykové,
důstojní otcové,
drahé sestry a bratří,

obracím se na Vás jako revizor olomoucko-brněnské eparchie v reakci na některé události posledních dní v naší eparchii. Role eparchiálního revizora má být nejenom kritická, ale především nestranná. Z uvedeného důvodu nevnímejte má slova jako snahu podpořit či zvýhodnit jakoukoli názorovou skupinu, ale pouze jako rozbor faktického stavu z pohledu právní jistoty a legitimity.

Ve chvíli, kdy má naše eparchie dva správce, poukazující na právní legitimitu ve věcech pracovněprávních a majetkových, musím jako člen kontrolního orgánu vydat jasné stanovisko k zachování právní jistoty. Uvedené stanovisko prosím berte jako mou povinnost, ne snahu přinášet nová řešení či komentáře stávající situace.

Jako eparchiální revizor:


Konstatuji, že usnesení eparchiální rady olomoucko-brněnské eparchie ze dne 3.4. 2014 je v bodech č. 2 až 8 v rozporu s ústavou Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Eparchiální rada nemůže jednat bez svého předsedy a jako předseda nemůže být zvolen laik. Z uvedeného důvodu doporučuji eparchiální radě olomoucko-brněnské eparchie, aby toto usnesení revokovala. S ohledem ke skutečnosti, že uvedené ustanovení má pouze doporučující charakter – tj. doporučení nového eparchiálního správce, které nezakládá žádná práva či povinnosti eparchie, může revokace usnesení proběhnout až na nejbližším zasedání rady.

Sděluji, že olomoucko-brněnská eparchie má v každý okamžik svého řádného statutáře, který plní všechna práva a povinnosti dle zákona. Projeví-li některý ze správních orgánů naší církve vůli k jakého-li změně, je nutné definovat, jakým okamžikem se stává změna účinná a dále, zda se jedná o legitimní usnesení věcně a místně příslušného orgánu. Jelikož v současnosti neexistuje právní jistota v otázce statutárního zástupce (a prosím nyní tato slova nevnímejte svým osobním pohledem, ale z vnějšího pohledu orgánů veřejné správy), plní roli statutáře správce řádně zapsaný u Ministerstva kultury. Dle uvedené premisy budou postupovat všechny věcně a místně příslušné správní orgány a úřady České republiky. Z uvedeného důvodu lze považovat za statutáře eparchie správce, který je uveden v registraci naší eparchie a tudíž má mandát k veškerým právním úkonům.

Ve vazbě na prohlášení nového správce olomoucko-brněnské eparchie ze dne 6.4. 2014 upozorňuji, že do doby, než bude řádně nový správce olomoucko-brněnské eparchie zapsán na Ministerstvu kultury jako statutář eparchie, nemá, dle výše uvedené premise, mandát při nakládání s prostředky eparchie (ať již hmotnými či nehmotnými) nebo právo činit jakékoli pracovně právní úkony. Tyto budou od počátku neplatné.

Žádám všechny příslušné správní orgány naší církve, aby proces registrace v zájmu naší eparchie a potažmo i naší církve buďto co nejvíce urychlili nebo nenarušovali stávající registrace a právní postavení olomoucko-brněnské eparchie nelegitimními požadavky.

Drazí vladykové, důstojní otcové, drahé sestry a bratří, těžké a složité období, které zažívá naše církev, mimo jiné ukázalo, že jsme nebyli a stále nejsme připraveni na ekonomickou samostatnost naší církve. Je zcela určitě nasnadě otázka revize naší ústavy a tvorby jasných hospodářských pravidel, které zabrání účelovým výkladům. Naše církev žije v právním systému a ústavním pořádku a jako takové je musíme respektovat.

Celá vleklá krize, která se bezprostředně dotýká a rozděluje už i olomoucko-brněnskou eparchii, vyžaduje bezodkladné řešení. K tomu je nutné jednoznačně definovat hlavu naší místní církve uznanou ze strany světových církví, požívající i uznání správních a výkonných orgánů států České a Slovenské republiky.

Z uvedeného důvodu se obracím s prosbou k našim vladykům, aby byla tato otázka co nejdříve vyřešena tak, aby naše církev mohla oslavit nastávající svátek Svaté Pachy Páně v jednotě a lásce.

S láskou v Kristu
prot. Jan Langr