05262017

Last update09:26:55 PM

Font Size

Profile

Menu Style

Cpanel
Back Jste zde: Domů Metropolita Články Pravé slovo – úvodník pro Ikonu

Pravé slovo – úvodník pro Ikonu

Pravé slovo – úvodník pro Ikonu

První neděli po svaté Trojici si připomínáme ve všech našich místních pravoslavných církvích národní světce. Jsou mezi nimi mučedníci i mučednice, vyznavači i vyznavačky, ctihodní otcové i ctihodné matky, kteří svou modlitbou a osobním příkladem posilovali ve víře a povznášeli k Bohu. Světci slovanských národů mají několik společných rysů. Předně je to jejich trpělivost, se kterou snášeli všechna protivenství, nemoci a osobní ztráty. Nebouřili se, nevyčítali, neosnovali pomstu, ale trpělivě nesli svůj Bohem daný životní úděl.

Ve své trpělivosti se podobali samotnému Bohu Stvořiteli nebes i země, který vše z lásky stvořil dobré. Proti čemuž však koruna všeho stvoření člověk postavil vysokou hradbu své pýchy. Mnohokrát v dějinách lidstvo nectilo Boží řád. Milující Otec trpěl a dodnes trpí všechny naše lidské vzpoury proti Němu a jeho svatému Zákonu. V osobě Syna Božího Ježíše Krista vidíme onu velikou laskavou Boží trpělivost.
Naši národní slovanští světci se svému nebeskému Otci podobali tím, že dovedli podobně trpělivě snášet všechna protivenství osnovaná proti nim zlými lidmi. Připomeňme si jen životopis našeho prvního křesťana Ivana (či Jana) Českého, poustevníka, který se tiše modlil mnoho desetiletí v hluboké jeskyni v dnešním Janu pod Skalou nedaleko Berouna. Nic zlého nikomu nedělal a přesto jej lidé z nedalekého bývalého keltského opida kamenovali, jenom proto, že byl jiný, že nebyl pohan, ale Kristův vyznavač. Když mu později kníže Bořivoj uštval laň, jeho jediný zdroj obživy, neobořil se na něj s výčitkami a nadávkami a nic od něho nechtěl náhradou, jenom, aby mu poslal kněze, který by jej vyzpovídal a podal mu svaté přijímání. S podobnou trpělivostí se setkáváme i v životopise svatého Serafíma Sárovského, který se za ty, jež ho surově zbili, modlil a prosil Hospodina, aby jim to odpustil a nepočítal jim to za hřích.
Dalším společným rysem slovanské svatosti je hluboká pokora a oddanost do vůle Boží. Vidíme ji například u svaté Ludmily, která na hradě Tetíně přijala a pohostila své vrahy. Potom se šla za ně modlit do hradní kaple, aby jim Bůh odpustil. A když ji jejím vlastním šátkem škrtili, poroučela se tiše do vůle Boží. Pokorný byl také i zmíněný Serafím Sárovský. Hluboce se ukláněl před návštěvníky svého příbytku, a pokud mu síly stačily, jim poskytoval srdečné pohostinství. Pokora přináší každému ničím nesrovnatelný pocit radosti. Upřímně projevovaná pokora dává člověku svobodu a opravdové štěstí. Proto ctihodný Serafím Sárovský všechny zdravil jásavými slovy: „Vstal z mrtvých Kristus! Radosti moje!"
Spolu s trpělivostí a pokorou je u našich slovanských světců vždy přítomná obětavá a vše objímající láska. Lásku k Bohu a k člověku projevovali světci neustále. Každý den se s láskou modlili za celý svět a jeho zachování, za příznivé počasí, za hojnost plodů zemských a za pokojné časy. Upřímnou lásku projevovali ke svým přátelům i k nepřátelům. Byli připraveni se obětovat a obětovali se za své bližní – za své bratry a sestry. Přinášeli oběti krvavé i nekrvavé. V letošním roce to bude 4. září sedmdesát let, kdy takovou oběť přinesl novomučedník svatý Gorazd, biskup český a moravskoslezský. Neváhal, když jeho bratří – duchovní otcové Václav Čikl a Vladimír Petřek spolu s kostelníkem Václavem Ornestem a předsedou sboru starších Janem Sonevenndem i členy jejich rodin byli nacisty zatčeni, dát svůj život za ně výměnou. Tehdejší mocní však jeho přání nesplnili. Svatého mučedníka spolu s ostatními podrobili nelidskému žalářování v pankrácké věznici a nakonec všechny popravili. S úctou a s obdiverm vzpomínáme na veliký projev lásky ke svým bližním u vladyky mučedníka Gorazda. Ve svém životě naplnil slova Pána Ježíše Krista, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele."
Bezesporu obětavá láska k Bohu a člověku je tím nejkrásnějším společným rysem světců našich slovanských národů. Jako zářný vzor této lásky vidíme také svatého Václava, který se podle dochovaných slovansky psaných životopisů nestyděl okopávat vinici a lisovat víno k Božské liturgii, vlastníma rukama péci prosfory nebo navštěvovat chudé a bezmocné, kteří potřebovali pomoci. Podobné svědectví lásky k Bohu a člověku najdeme u všech našich světců. Všichni se podobali v lásce svému nebeskému Otci. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."
Světci byli i životními vzory našich předků. Jejich společné rysy se staly postupně charakteristickými i pro většinu pravoslavných slovanských národů. Dodnes obdivujeme příslovečnou slovanskou pohostinnost. Setkáváme se s jejími projevy zvláště na východ od Prahy a obdivujeme, jak dokážou přijmout a pohostit příchozí i tam, kde není žádné pozemské bohatství. Široké milující slovanské srdce zatím nezahubila žádná ideologie nebo filozofie.
Ve světle odkazu našich národních světců si můžeme položit otázku. Dokážeme se jim podobat? Dokážeme být trpěliví jako oni? Dokážeme být pokorní a proto i šťastní? Máme lásku, která se dokáže obětovat pro druhé? Odpověď hledejme každý sám. Nestyďme se být i v dnešní spotřební společnosti, která chce mít všechno hned a v nejlepší kvalitě, lidmi trpělivými a pokornými. Nakonec všichni víme, že náš život je bez projevů obětavé lásky pustý a prázdný. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon."
metropolita Kryštof